Svědectví, zkušenosti a povzbuzení

Všechny Vás zdravím.
Ráda bych se touto cestou zkontaktovala s lidmi, kteří stejně jako já, mají rádi p. Veitha a rádi studují Bibli.
Uvěřila jsem cca před 3/4 rokem právě díky přednáškám p. Veitha a mezi věřícími mám velmi málo přátel. V životě plném “světáků” cítím, že potřebuji kontakt s lidmi, kteří budou mít pochopení pro mou víru a budou sami rádi, když ji se mnou budou moci sdílet. Cítím potřebu, mít kolem sebe lidi, mezi kterými se budu cítit “normálně” a budu se moci spolu s nimi rozvíjet směrem, který Pánu Ježíši činí radost.Katka

Dnes je tomu přesně 1 týden od chvíle, kdy jsem se nechal podruhé pokřtít. Ten první křest, který se stal před téměř 57 roky raději nepočítám, protože jsem se k němu nerozhodoval sám a dobrovolně. Pocházím z nevěřící rodiny a tak asi není divu, že má cesta trvala tolik let. Do kostela jsme nechodili a na věřící jsme pohlíželi spíše jako na někoho kdo naletěl těm babským povídačkám o Pánu Bohu v nebi, který vidí každý náš krok a řídí naše životy. Stejný názor převládal i na církev (převážně katolickou), která se žel za dlouhá staletí své existence v našich očích natolik zdiskreditovala, že jsme křesťanství a víru v Boha považovali za podvod na slušné a důvěřivé lidi a církev jsme vnímali jako instituci, která si z morálních kvalit slušných lidí udělala výnosný byznys sama pro sebe. Když k tomu všemu ještě přičtu svou povahu materialisty, který věří pouze tomu co vidí, nemohu stále uvěřit tomu, že jsem dokázal překonat své předsudky a uvěřit v existenci živého Boha.

A jak má cesta začala? Dnes vím, že ji měl Pán Bůh od začátku skvěle naplánovanou a připravenou a že z nesmírné lásky ke mě, stejně jako ke každému z Vás, mě trpělivě připravoval na cestu víry v jeho existenci. Coby osmiletý chlapec jsem proti své vůli odcestoval pouze s maminkou do Austrálie. Psal se rok 1968. Neuměl jsem v té době ani slovo anglicky a tak začátky nebyly lehké. O pár let později jsme se přestěhovali zpět do Evropy, do Německa, kde jsem strávil další rok v cizí zemi. Zkušenosti z pobytu v zahraničí mě však skvěle připravili pro život, neboť jsem se naučil nejen samostatnosti, vynalézavosti jak si poradit v těžkých životních zkouškách a ke skromnosti, ale také jsem získal mnoho důležitých zkušeností ze světa. Navíc jsem se naučil plynule hovořit dvěma světovými jazyky (ruštinu do toho nepočítám, protože jsem měl v té době ke všemu z SSSR averzi) – což byla deviza, ze které jsem profitoval celý život. O několik let později, když jsem dokončil studium na střední škole a začal pracovat, jsem se seznámil se svou budoucí manželkou Evičkou. Krátce po revoluci jsem začal úspěšně podnikat a brzy jsme vlastnili několik restaurací a zaměstnávali desítky zaměstnanců. V té době byla má žena ještě nevěřící (i když tvrdí, že pouze formálně), ale krátce po narození našeho prvorozeného syna přijala víru i křest a od té chvíle měla jen jediné přání: obrátit i mne na cestu věčného života s Pánem. V mém případě to byl ovšem nerovný, troufám si říct až nadlidský úkol, neboť já jsem měl v těchto věcech naprosto jasno! Bibli jsem v té době bral jako zajímavý, byť na čtení poněkud těžký historický román, ve kterém je sice pár dobrých rad, jak by měli lidé žít, aby se jim dobře vedlo, ale to stále nebyl dostatečný důvod k tomu, abych kvůli tomu věřil v jakéhosi Boha a ještě se k němu modlil. Vůbec mi nedocházelo, že bych měl být, snad kromě svých rodičů, někomu vděčný za svůj život. Bylo pro mne nepřijatelné uvěřit tomu, že Bible je otevřený dopis nám lidem od živého Boha, ve kterém nám detailně popisuje a vysvětluje podstatu našeho bytí, vznik Země a celého vesmíru. Jak a proč vznikl vesmírný boj mezi dobrem a zlem, a že Bůh nám toto sděluje prostřednictvím Bible, kterou po staletí psali proroci na základě vidění, kterými k nim Bůh promlouval. Je to tak jednoduché, přesto mi trvalo bezmála 18 let, než jsem to celé pochopil. Neustále jsem se v tom plácal dokola: život a jeho vznik na této Zemi – evoluce versus stvoření? Co je pravda a co je lež? Moje manželka mě sice stále a neúnavně seznamovala s mnoha skvělými lidmi z naší církve Adventistů sedmého dne, a s mnohými z nich jsme se v krátké době stali dobrými přáteli. Často se mi snažili pomoci a trávili se mnou dlouhé hodiny vysvětlováním a odpověďmi na mé zvídavé otázky z Bible, ale stále to nepomáhalo. První zvrat po mnoha letech mého beznadějného bloudění nastal před dvěma roky. Tehdy do K. Varů přijel na týdenní cyklus přednášek o stvoření Mgr. Libor Votoček, absolvent matematicko – fyzikální fakulty. Když jsem tehdy šel na jeho první přednášku, ještě jsem netušil, jaký dojem to na mě udělá. Bylo to poprvé, kdy jsem slyšel srozumitelnou formou vysvětlení, jak nesmírně složitý proces musí nastat, aby mohl fungovat ten nejjednodušší živý organismus. Nemohu se pouštět do rozboru jeho přednášek, ale pravda je taková, že i ten nejjednodušší organismus nebo jen pouhá buňka v těle kteréhokoliv živočicha je něco natolik složitého, že je v podstatě nemožné, aby to vzniklo náhodou a z ničeho a ještě to fungovalo naprosto bezchybně s dalšími buňkami, i kdyby to trvalo miliardy let. Co teprve složitější formy života, rostliny, hmyz, zvířata, ekosystém atd… To ještě stále nejsme u člověka ani u vesmíru. Složitost a fungování vesmíru jen u naší sluneční soustavy je z vědeckého pohledu stroj natolik složitý, že kdyby nevyšla pouhá tisícina jednoho procenta ze všech náhod, které by musely nastat při jeho vzniku, jak o tom jsou přesvědčeni evolucionisté, život na této Zemi by nebyl možný. Následovali další přednášky: Prof. Dr. Mirek Král, Prof. Walter Veith, Pavel Šimek o Starém Zákonu a nakonec, pro mé rozhodnutí zásadní, byla série přednášek Radima Passera, kterých jsem se účastnil před třemi měsíci. Najednou mi všechno začalo dávat smysl a uvědomil jsem si, že bez inteligentního tvůrce není možné, aby zde byl život. Konečně jsem začal věci chápat, totiž že zde na Zemi opravdu nežijeme náhodou. A když jsem konečně přijat tuto pravdu, bylo pro mne už velmi lehké přijmout i učení z Bible spolu s vírou ve Stvořitele celého vesmíru. Tehdy jsem se veřejně rozhodl pro svůj křest jako důkaz víry v Boha a jeho zaslíbení v život věčný. Dnes nemám důvod nevěřit tomu, co nám lidem náš Stvořitel prostřednictvím Bible přislíbil: věčný život bez bolesti a útrap a odpuštění našich hříchů, které za nás vykoupil vlastní krví. Jediné co za tento dar, který si ani nezasloužíme, od nás chce je to, abychom v něho uvěřili a přijali ho v svém srdci jako svého přítele tím, že se budeme řídit jeho přikázáními. Toto svědectví dnes píšu jen několik dnů od svého druhého křtu, kterým jsem se po mnoha letech vnitřních bojů sám se sebou rozhodl veřejně přijmout dar spasení a víru v Ježíše Krista. Jsem nesmírně vděčný všem, kteří mi na mé cestě pomáhali, Radimovi Passerovi za jeho štědrost a pomoc k tomu poslednímu kroku, manželce Evičce a především Pánu Bohu za to, že to se mnou nevzdal.Karel Větrovský

Moje zkušenost s křesťanstvím začala už od útlého věku. A to díky rodičům a hlavně babičce. Jako malý jsem byl pokřtěn pokropením v klasickém kostele jako katolík a tak jsem byl vlastně katolíkem z povinnosti nebo z tradice 🙂 Tak jako tak, Bůh mě nejspíš životem provázel a do cesty mi dával převážně solidní lidi i rozumnou výchovu rodičů. Když už jsem měl rozum, v Boha jsem věřil, ale neměl jsem nějakou představu, jaký je to přesně Bůh, zda funguje ve stylu, já udělám něco pro tebe a teď ty, Bože, udělej službičku mně. V kostele mi o něm příliš neřekli. Kostel byl pro mě nudný obřad, kdy pouze část kázání mě trochu bavila a nutila k zamyšlení. Nějaké základy mi vyprávěla i babička, ale zároveň padla zmínka o Marii, zázracích a prostě musíš se modlit tyto a tyto modlitby. Vše co řekl kněz, bylo pro mě pravdou. Proč by nám přeci lhal? Když už jsem byl v Brně a chodil na VŠ, můj vztah ke kostelu ochladl. Nudné písně, na oko smutní lidé, vše podle nějakého naučeného řádu, nedávalo mi to hlubší smysl… přesto jsem uvnitř v nějakého Boha věřil, jen jsem nevěděl, jak to s Ježíšem, Duchem svatým a Bohem vlastně je – jak jej poznat. Vše se změnilo asi v roce 2014, kdy jsem se chystal na běžecký závod a slíbil Bohu (ke kterému jsem i tak občas vnitřním hlasem mluvil), že pokud závod zaběhnu dobře, navšítívím zas katolický kostel a budu Ho hledat. A stalo se tak. Závod dopadl pro mě dobře, chodil jsem znovu do kostela a snažil se Ho tam najít. Soustředil jsem se na každý detail, dokonce ve volném čase jsem hledal informace i na internetu – otec Pio, Zjevení Marie, různá dogmata, proroctví od Marie atd. Ale čím více jsem hledal na internetu, tím více jsem narážel i na jiné stránky, které psaly jiné věci. K Bohu jsem v srdci stále promlouval své touhy, přání a upřímné, byť stále naučené modlitby… Něco mi začalo nesedět, Bůh mi pravděpodobně ukázal, že ta pravda není ta, které jsem věřil a ve které jsem vyrůstal. Ať už to byl web www.utopie.cz a nebo www.neuveritelnaodhaleni.cz. Dále mi známý jednou poslal odkaz na Youtube video, kde přednášel jakýsi profesor z Německa (později jsem zjistil, že je to Walter Veith). A znovu jsem byl překvapen, jak se X informací shoduje a zároveň dost odlišuje od učení, které nám říkali v kostelech (peklo, očistec, nutná hostie, zpověď atp.). To byl první větší krok, který mě donutil koupit si Bibli a poprvé v životě ji přečíst. Hltal jsem s nadšením kapitoly, i když ne vždy jsem všemu rozumněl, ale hltal jsem i další přednášky na internetu, rady, vysvětlení těžších pasáží, až jsem se v roce 2016 dostal k první návštěvě sboru adventistů. Osobně se domnívám, že celé toto řídil Bůh a díky Ježíši Kristu za to. Nevím, proč zrovna já, když mi osobně přijde, že nijak v ničem nevynikám, ani dodnes nejsem „svatý“ a mám svoje vnitřní boje o kterých Ježíš ví… Ale jen tak něco, v milosti Boží, mě od přesvědčení a víry neodlomí. I přes mé chyby budu věřit a doufat v Ježíše Krista, že mě tu jednou nenechá a vezme mě tam, kde budou všichni jedna velká Boží rodina 🙂 Michal Šimonek