Možná je u vás doma nějaký předmět, kterému nevědomky umožňujete, aby vás přivedl do určitého druhu hypnotického transu. Pokud jste jako průměrný Američan, je tento předmět v několika pokojích vašeho bytu. Bliká každých pár vteřin a může vyvolat hypnotický trans. Jedná se o jedno z nejpopulárnějších zařízení naší doby – televizní přijímač.
Více než 96 procent amerických domácností má alespoň jeden televizor.(1) Jerry Mander zjistil, že i když existuje mnoho způsobů, jak být zhypnotizován, celá řada odborníků definuje hypnotismus takovým způsobem, že televize tomuto popisu výstižně odpovídá. Klasické podmínky pro sledování televize jsou podobné typickému prostředí, které je třeba k uvedení do hypnózy – zatemněná místnost, blikající světlo (televizní přijímač) a osvobození od vnějších ruchů.(2)
Lidé sledují programy poskytované televizními stanicemi, kabelovými společnostmi, satelitními sítěmi, videozáznamy a DVD. Výběr žánrů je různorodý – filmy, dokumenty, seriály, sport, hudba, vzdělávání, příroda, zprávy, atd. Má to, co sledujete, nějaký vliv na vaši mysl a charakter? Samozřejmě, že má. Nejvíce znepokojující aspekty televize souvisí s obrovským přívalem sexuálního obsahu a násilí.
Televize, sexuální vzrušení a deprese
Někteří dospělí argumentují, že se v televizi stále více objevují smyslné scény. Zamysleme se nad tím, jaký dopad má toto stále se zvyšující množství televizního sexuálního obsahu na mladé lidi. Erotický vliv televize je natolik rozsáhlý, že zvyšuje sexuální aktivitu teenagerů a mladších dětí. Studie ukazují, že vlivem televize výrazně klesá věk, ve kterém proběhl první pohlavní styk. Čím více byla televize sledována, tím nižší je uváděný věk, jejich prvního pohlavního styku. Tento fakt je podložen nejen studiemi, ale také samotné děti přiznávají, že televize je povzbuzuje, aby se účastnili sexuálních aktivit v dřívějším věku.(3)
Velká část obyvatelstva se zděšením sleduje rostoucí prezentaci sexuality v médiích. Někteří “svobodomyslní” jedinci označují tyto obavy za úzkoprsé a puritánské. Ti, kteří jsou skutečně znepokojeni sexuálním obsahem – ať už je prezentován prostřednictvím televize, časopisů, internetu, sexuálně sugestivních románů nebo dokonce pouhou procházkou po zaplněné pláži – jsou jednotní, když přijde řeč na téma účinků sexuality na depresi.
Po celá léta je uváděno, že sexuální vzrušení je spojeno se stimulací pravé strany mozku.(4) Výzkum naznačuje, že oblast zvláště stimulovaná sexuálním vzrušením je spodní část pravého čelního laloku.(5) Čelní lalok je pravděpodobně poslední místo, které byste chtěli stimulovat, pokud chcete léčit nebo předcházet depresi, neboť deprese má tendenci charakterizovat se poměrně vyšší úrovní aktivity v pravém čelním laloku v porovnání s levým.
Jsem znepokojen velmi lhostejným postojem, který většina lidí má vůči sexu. Hodně z toho, co hodnotíme jako přijatelné oblečení a chování prezentované v hlavním vysílacím čase, se ukazuje jako záměr, který má vést k povzbuzení sexuálního vzrušení diváka. Výzkum jasně definuje tento problém – je to sexuální vzrušení.
Každý jednotlivec může sám posoudit, zda je tato hranice překračována. Pokud je většina mých pacientů, trpících depresí, upřímná, pak můj odhad je, že v průběhu typického večera při televizi, je tato hranice překročena více než jednou.
Nedávný výzkum z UCLA ukázal, že mladé ženy, které jsou vystaveny „jednomu či více významným špatným zážitkům v dětství“, při vystavení se stresovým faktorům se s větší pravděpodobností dostaly do deprese. Mezi tyto špatné zážitky patří věci jako rodinné násilí, rodičovské problémy duševního zdraví a alkoholismus.(6) Nejedná se pouze o tuto studii. Existuje rostoucí soubor výzkumů, který spojuje stresové životní zkušenosti z mládí se zvýšeným rizikem deprese.(7) Jiné výzkumy však naznačují, že „významné špatné dětské zážitky“ může dítě prožít i prostřednictvím televize.
V roce 1994 byla v British Medical Journal uvedena řada těchto případů. V úvodním článku a ve dvou na něj reagujících dopisech bylo popsáno sedm různých dětí, které po zhlédnutí jednoho znepokojujícího televizního programu s názvem Ghostwatch, zaznamenali velké psychické trauma.(8),(9) 90-minutový pseudo-dokumentární film pojednával o rodině, která byla obětí násilí duchů. Na konci filmu je divák v obavě, že se také stane obětí násilí těchto duchů.
Sedm diváků popsaných v British Medical Journal následně zažilo řadu psychologických problémů, které vážně narušily jejich životy a životy jejich rodin.
Mezi popsanými příznaky a známkami byla depresivní nálada, noční můry, strach z temnoty a spánku o samotě, potíže se soustředěním, zhoršená paměť, „přetrvávající rušivé myšlenky a obrazy traumatické události (televizní show),“ zvýšené projevy úzkosti, záchvaty paniky a podrážděnost. Nebyl bych překvapen, kdyby někteří z těchto mladých lidí později zaznamenali zvýšený výskyt velké deprese po této stresující životní události.
Dosud nemáme k dispozici nevyvratitelný důkaz o spojení mezi sledováním násilí v televizi a depresí. Důkazní směry jsou již vidět, ale zatím nebyla učiněna definitivní studie, která by přesvědčivě dovedla předchozí výzkum k finálnímu závěru. Zdokumentované spojení mezi životním stresem a budoucí depresí, a skutečnost, že sledování násilí v televizi může být významným stresem, rozhodně naznačuje toto spojení mezi sledováním násilí v televizi a depresí.
Další nebezpečí televize
Televize nejen, že velmi silně působí na naši mysl, prostřednictvím obsahu, který v ní sledujeme, ale i tento samotný přístroj má na člověka hluboké duševní účinky. Důkazy naznačují, že bez ohledu na to, jaký televizní program si vybereme, už to, že televizi vůbec sledujeme, má škodlivé účinky na čelní lalok. Zdá se, že za tento škodlivý efekt mohou přechody jednotlivých scén v daném programu.
Tento technický problém filmovací techniky se označuje jako „rychle se měnící referenční snímek“. Průměrný televizní program (nebo video nebo DVD) mění scénu každých tři až pět sekund. Ať už chceme nebo ne, dojde během jedné minuty mnohokrát k přepnutí obrazu z jedné kamery na jinou. Časté přepínání kamer, které divák pasivně zažívá, je považováno za kritický faktor, který má negativní dopad na čelní lalok. To je v ostrém kontrastu k tomu, jak obvykle vidíme svět kolem nás. Vidíme skutečnou scénu z jedné perspektivy (kde se nacházíme v době události). Můžeme změnit naši perspektivu pouze dobrovolně, přičemž jsme omezeni možnostmi našeho transportu na jiné místo.
Dr. Morris uvádí příklad toho, jak rychlé přepínání kamer přispívá k hypnotickému efektu.(10) Dr. Thomas Mulholland zkoumal dětské EEG (mozkové vlny), když dítě sledovalo své oblíbené televizní pořady. Vědci předpokládali, že jelikož tyto programy byly jejich oblíbené, budou děti mentálně zapojeny do toho, co vidí, a budou prožívat neustálou výměnu mezi aktivitou mozkové vlny alfa a beta. Místo toho, po pouhých dvou nebo třech minutách sledování, se EEG ustálilo a vykazovalo téměř pořád alfa vlny. To znamenalo, že zatímco sledovali pořad, „nereagovali, neorientovali se, nesoustředili se, byli duchem nepřítomni“. (11)
Jen velmi málo televizních programů (méně než jedno procento) je skutečně vzdělávacích. Během jedné minuty sledování jakéhokoli televizního programu můžeme zjistit, zda program sníží nebo zvýší aktivitu čelního laloku. Opravdové vzdělání nejen, že nám přináší informace, ale také zvýší aktivitu zejména přední a střední levé prefrontální kůry čelního laloku. Pokud referenční obraz zůstane stejný po dobu třiceti vteřin nebo minuty, můžeme si být jisti, že program je skutečně vzdělávací.
Většina programů stanice C-Span, některé programy Discovery Channel a mnoho 3ABN programů (specializujících se na programy duchovní a o zdravém životním stylu) jsou příklady informačních programů, které se vyznačují pomalou nebo snad žádnou změnou referenčních snímků. To umožňuje, že při přijímání informací, mohou být zapojeny analytické schopnosti diváka. Jedním z dalších přínosů takovýchto programů je, že v tak velké míře nedochází k dlouhodobému soustředění očí, který souvisí s hypnózou. Vzhledem k tomu, že se zde nevyskytuje rychlá změna referenčních snímků, oči nemusejí nepřirozeně hledět na televizi, ale často opustí pohled na obrazovku a rozhlížejí se po místnosti, přičemž stále přijímají a analyzují informace.
Dr. Herbert Krugman, zabývající se výzkumem mozkových vln, řekl:
„Televize je komunikační médium, které bez námahy přenáší obrovské množství informací (divákům) a nezabývá se množstvím času, po který jsme jí vystaveni.“(12)
Dr. Erik Peper, další významný vědec a spisovatel, zabývající se mozkovými vlnami, jednou řekl:
„Úskalí televize spočívá v tom, že nám podává informace, ale my na ně nereagujeme. Tyto informace ústí přímo do naší paměti a možná na ně budeme reagovat později, ale pak už nevíme, na co vlastně reagujeme. Když se díváte na televizi, nereagujete, a tak později děláte věci, aniž byste věděli, proč to děláte, nebo odkud pocházejí.“(13)
Vlivem televize je omezena funkce čelního laloku a nemůže tak pracovat na plný výkon. Mozek sice zaznamenává informace: pohled, paměť i emoce v ten moment fungují dobře, nicméně, už není schopen tyto informace objektivně vyhodnotit. Při sledování děsivých scén má divák tendenci k tomu, jen se usmát nebo tyto scény zcela přejít. Pokud by se však tyto události staly v reálném životě, tak by byl zděšený. Dokonce i reakce v reálném životě se mění, neboť lidé se stávají čím dál více nevnímaví, díky tomu, že tyto scény vídají často v televizi.
Nehledě na to, jaká je vaše reakce – ať už se smějete, apaticky zíráte, znechuceně odvracíte zrak, nebo reagujete dalším z mnoha způsobů – tyto scény jsou nesmazatelně uloženy do vaší mysli. Když uvidíte jejich opakování, tak jakmile začne, budete vědět, že tuhle scénu jste již jednou viděli. Paměť ji zaznamenala, ačkoli když jste ji viděli naposledy, váš čelní lalok nebyl o nic aktivnější než tentokrát.(14)
Videohry nejsou nijak odlišné
Stejný hypnotizující efekt jako při sledování televize nastává i při hraní video her.
Uvažujte nad tímto úryvkem článku z jednoho populárního herního serveru:
Dlouhodobé hraní video her může u lidí způsobovat ztrátu koncentrace, snadné rozčilování a vytvářet sociální problémy s druhými lidmi – naznačil výzkum jednoho japonského profesora.
Ve studii Akio Moriho, profesora z Nihon University’s College of Humanities and Sciences, bylo objeveno, že čím více času lidé stráví hraním video her, tím méně aktivity vykazuje jejich prefrontální oblast mozku, která řídí emoce a kreativitu.
Ještě více znepokojující je to, že podle této studie se aktivita mozku lidí, kteří pravidelně hráli hry, nezotavila během času, kdy hry nehráli.(15)
Hry na herních konzolách či počítači nejen že poškozují naši mysl, ale jednoduše promrhávají náš život. Čas je naší nejcennější komoditou a máme jej využívat k Boží slávě:
Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem 12a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku… (2. Titovi 2:11-12)
Před více než třiceti lety bylo zveřejněno přes 3000 vědeckých studií o účincích televize na mysl člověka.(16) Výzkum nadále pokračuje. Na toto téma bylo napsáno více než 500 knih. Jedná se o jedno z nejvíce zkoumaných témat v naší kultuře, přesto má však většina lidí stále velmi malé povědomí, jak vážné důsledky má sledování televize.
Televizní zpravodajské programy často propagují vědecké studie související s životním stylem, ale ve velmi malé míře informují o studiích, týkajících se účinků televize na naši mysl. Nemůžeme očekávat, že sám televizní průmysl odhalí tuto pravdu, ale to neznamená, že musíme zůstat neinformovaní.
Na světové výstavě v New Yorku v roce 1939, představil prezident společnosti RCA, David Sarnoff, první plně elektronický televizní systém. Je na čase položit otázku, co dělá televize s naší zemí? Konkrétněji, co dělá televize se mnou?
„Všechno mohu, ale ne všechno je užitečné; všechno mohu, ale ničím se nedám ovládnout.“ (1 Korintským 6:12)
Apoštol Pavel nám říká, že musíme být opatrní, abychom nebyli ovládáni někým jiným, než Bohem. Přestože televize nemusí být sama o sobě špatná, její využití je pro nás prospěšné jen velmi zřídka. Musíme si dát pozor, abychom se nedostali nechtěně pod její vliv.
Zdroje:
The University One-Volume Encyclopedia (Franklin Dunham, 1967): 421.
(1) D. Zuckerman, B. Zuckerman, “Television’s impact on children,” Paediatrics (February 1985): 233-240.
(2) J. Mander, Four Arguments for the Elimination of Television (New York, NY: Quill, 1977): 194-196.
(3) E. Hundt, Chairman of the Federal Communications Commission, delivered before the National Press Club, (Washington, DC: July 27, 1995).
(4) D. Tucker, S. Dawson, “Asymmetric EEG changes as method actors generated emotions,” Biol Psychol (August 1984): 63-75.
(5) S. Stoleru S, et al., “Neuroanatomical correlates of visually evoked sexual arousal in human males,” Arch Sex Behav (February 1999): 1-21.
(6) C. Hammen, R. Henry, S. Daley, “Depression and sensitization to stressors among young women as a function of childhood adversity,” J Consult Clin Psychol (October 2000): 782-787.
(7) S. Daley, C. Hammen, U. Rao, “Predictors of first onset and recurrence of major depression in young women during the 5 years following high school graduation,” J Abnorm Psychol (August 2000): 525-533.
(8) D. Simons, W. R. Silveira, “Post-traumatic stress disorder in children after television programmes,” BMJ (February 1994): 389-390.
(9) M. Baillie, A. Thompson, C. Kaplan, “The terror of television. Anxious children at greater risk,” BMJ (March 12, 1994): 714.
(10) F. Morris, as quoted in J. Mander, Four Arguments for the Elimination of Television (New York, NY: Quill, 1977): 197.
(11) J. Mander, Four Arguments for the Elimination of Television (New York, NY: Quill, 1977): 210.
(12) H. Krugman, as cited in J. Mander, Four Arguments for the Elimination of Television (New York, NY: Quill, 1977): 209.
(13) E. Peper, as cited in J. Mander, Four Arguments for the Elimination of Television (New York, NY: Quill, 1977): 211.
(14) A.Toffler, Future Shock (New York, NY: Random House Inc., 1970).
(15) “Study Suggests: More Game Less Brain,” www.megagames.com (September 7, 2002).
(16) E. Rubinstein, “Television and behaviour. Research conclusion of the 1982 NIMH Report and their policy implications,” American Psychologist(1982): 820-825.
Komentujte