Filozofické předpoklady velkého třesku

Jádrem teorie tzv. velkého třesku jsou dva základní principy: Obecná relativita a Kosmologický princip.

Relativita

Dříve než byl všeobecně přijat moderní kosmologický pohled na svět, byl v západní kultuře velmi rozšířený názor, že Země hraje v historii vesmíru hlavní roli, a dokonce se soudilo, že Země je jeho středem, kolem kterého se otáčí (pohybují) všechna ostatní nebeská (vesmírná) tělesa. Tento geocentrický názor byl vyvrácen Mikulášem Koperníkem (1473–1543), který prosazoval tzv. heliocentrický názor, tedy že se Země, spolu s ostatními planetami sluneční soustavy, otáčí okolo Slunce.

Dnes se má za to, že Země je relativně bezvýznamná planeta otáčející se okolo relativně bezvýznamné hvězdy (Slunce), která se opět otáčí okolo úplně obyčejné galaxie Mléčné dráhy, a ta se zase otáčí okolo relativně malého shluku galaxií pojmenovaného jako Lokální galaktická skupina, a ten je jen pouhou skvrnkou v celkové nesmírné rozloze vesmíru. Tento názor se nazývá „Princip obyčejnosti (průměrnosti)“.

Rozdíl mezi heliocentrickou a geocentrickou představou spočívá v odlišném relativním pohybu. Za účelem změření absolutní rychlosti pohybu Země vesmírným prostorem, byla provedena řada experimentů. Americký fyzik polského původu Albert A. Michelson (1852–1931, 1907 – Nobelova cena za fyziku) a americký chemik Edward W. Morley (1838–1923) společně navrhli a postavili v roce 1881 přístroj zvaný interferometr, který měl velmi přesně měřit tento pohyb.(1)

Jelikož bylo ukázáno, že světlo se chová jako vlnění, tak se předpokládalo, že i světlo musí cestovat nějakým zvláštním druhem materiálu podobně jako zvukové vlny. Předpokládalo se tedy, že i volný vesmírný prostor obsahuje určitou formu materiálu, kterým se světlo šíří. Nikdo však nevěděl, jak takové médium vypadá, a tak ho nazvali „éter“ (angl. „aether“). Jejich experiment byl navržen tak, aby bylo možné změřit rychlost Země při průchodu tímto éterem.

Jejich experiment byl navržen tak, aby bylo možné změřit rychlost Země při průchodu tímto éterem. Očekávali, že změřená hodnota bude rovna rychlosti rotace Země v zeměpisné šířce, ve které byl experiment prováděn. Michelson a Morley se rozhodli otáčet svým přístrojem tak dlouho, dokud nezjistí maximální posun interferenčních proužků vzniklý průchodem světla ve dvou navzájem kolmých směrech. Poloha maximálního posunu měla ukázat, ve kterém směru se Země pohybuje, a velikost posunu interferenčních proužků měla ukázat rychlost jejího pohybu.

K jejich velkému překvapení byla výsledkem experimentu nula. Co platilo pro Zemi, muselo platit rovněž pro každé jiné vesmírné těleso, a to se zdálo být velmi nepravděpodobné.

V roce 1905 čelil Albert Einstein rozporům, které z tohoto experimentu zdánlivě vyplývaly. Přeformuloval teorii, kterou navrhl holandský fyzik Hendrik A. Lorentz (1853–1928, 1902 Nobelova cena za fyziku) a publikoval svou verzi „Teorie relativity“, která přinesla matematické řešení tohoto problému. V Einstenově teorii relativity totiž existence éteru nebyla vyžadována a zároveň uspokojivě vysvětlovala výsledek Michelsonova-Morleyova pokusu. Zároveň byla v rámci teorie relativity předpovězena slavná rovnice E=mc².

Kosmologický princip

Tento princip, ve své nejjednodušší podobě, tvrdí, že vesmír vypadá stejně z jakéhokoli místa uvnitř vesmíru. V rozpínajícím se vesmíru, ve kterém rychlost rozpínání vzrůstá lineárně se vzdáleností, musí vesmír z jakéhokoli místa uvnitř vypadat vždy stejně.

Přijetím tohoto principu je překonáno zdání, že se všechno pohybuje směrem od Země, jak bylo předpovězeno na základě rudého posuvu. Neexistuje však žádný způsob, jak ověřit platnost tohoto principu, protože vzhledem k rozlehlosti vesmírného prostoru se nemůžeme přesunout do místa dostatečně vzdáleného, abychom mohli pravdivost tohoto předpokladu přímo experimentálně ověřit.

Ve skutečnosti se podle všech pozorování, která je možné uskutečnit, zdá, že opak je pravdou. Kdekoliv jsme se ve vesmírném prostoru nacházeli a kamkoli jsme se v něm podívali, všude se zdálo, že je tento princip porušen. Neexistuje uniformitaⁱ, ale spíše pozoruhodná rozmanitost.

Kamkoli se podíváme uvnitř sluneční soustavy nebo galaxie, nebo obří kupy galaxií a obřích mračen plynu, vidíme, že nebesa předvádějí všechno možné jen ne nudnou uniformitu. Distribuce hmoty je nehomogenní, což odporuje samotné podstatě tohoto principu. Pokud má tento princip potíže, pak je má i samotná teorie velkého třesku, která na něm staví.

Představa, že vesmír musí být všude stejný (uniformní), je základem teorie velkého třesku. Tuto představu obhajoval i Albert Einstein a mnozí další vědci, kteří se snažili uplatnit teorii obecné relativity na vesmír jako celek. Kosmologický princip se ocitl na velmi tenkém ledě, zvláště od té doby, co moderní technologie, teleskopy a výzkumné lety do vesmíru umožňují získat o vesmíru mnohem více informací, než jaké existovaly v Einsteinově době. Velké řetězy galaxií, které se otáčejí okolo prázdných oblastí zvaných mezigalaktické prázdno, naznačují, že skutečnost muže být jiná.

Dnešní astrofyzikové jsou si vědomi potíží, do kterých se dostali. Jak připouští profesor astrofyziky z Nottinghamské univerzity ohledně problému neuniformníhoⁱⁱ vesmíru:

Obstojí teorie velkého třesku před skutečným fyzikálním pozorováním Edwina Hubbla? Přečtěte si o tom v dalším článku.

POZNÁMKY:

i jednotvárnost – pozn. recenzenta
ii nejednotvárhého (rozmanitého) – pozn. recenzenta

ODKAZY:

(1) MICHELSON, A. A. / MORLEY, E. W. In American Journal of Science. 1887, s. 34.
(2) WERTHEIM, M. God of the Quantum Vacuum. In New Scientist. 1997, sv. 156, c. 2102, s. 28–31.
(3) In New Scientist, 21. srpen 1999, s. 23–26.

AUTOR:

Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).

Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.