Rychlost růstu korálových útesů

V předchozím článku o fosilních útesech, jsme se zmiňovali o různých způsobech, jakými se mohou útesy utvářet a že nám fosilní útesy ukazují na rychlejší formování než jak se obvykle předpokládá. Nyní se budeme zabývat tím, jak rychlost růstu korálových útesů ukazuje na globální potopu.

O živých korálových útesech se tradičně soudí, že rostou pomalu a že ke svému růstu potřebují určité podmínky. Útesy se tvoří činností různých organismů, nejčastěji korálů a korálových řas. Jsou také přísně omezeny pouze na teplejší oceány, a protože to jsou kolonie živočichů, potřebují k tomu, aby prospívaly, symbiotické organismy. Protože mnohé z těchto organismů jsou řasové rostliny, musejí být útesy také přístupné světlu a růst mohou pouze tehdy, pokud je množství světla, které se k útesům dostává, dostačující pro jejich fotosyntézu.

Jakmile však korálový útes dosáhne hladiny vody, růst se zpomalí, protože organismy jsou citlivé na ultrafialové záření a na přítomnost vzduchu. Maximálního růstu proto korály dosahují několik metrů pod hladinou. Korály nemohou růst ode dna oceánu, pokud je voda příliš hluboká (obvykle 50 m) na to, aby do takové hloubky mohlo proniknout dostatečné množství světla.

Odhady rychlosti růstu korálů jsou založeny obvykle na pozorováních na povrchu, kde růst nedosahuje možného maxima. Pod povrchem vody však byla pozorována velká rychlost růstu a řada lodí dokonce uvízla v místech, která sice byla zmapována, ale neočekávaně se v nich objevily rychle rostoucí útesy. Rychlost růstu se předpokládá obvykle v rozmezí 0,8–26 mm za rok, ale byla zaznamenána maximální rychlost růstu korálů až 414 mm za rok. Některé studie odhalily také skutečnost, že pokud je teplota vody zvýšena o pouhých 5°C, pak se rychlost růstu zdvojnásobuje.

Výzva, kterou tato informace představuje, je následující: Jak je možno vysvětlit existenci mrtvých korálových ostrovů na dně oceánů v místech, kde je příliš velká hloubka na to, aby tam korály mohly růst. A jak je možné vysvětlit vysoké korálové struktury, které se táhnou ze dna oceánu až k jeho hladině?

Velký bariérový útes je dlouhý 2000 km, táhne se až do vzdálenosti 320 km od pobřeží a má tloušťku 200 m. To nepředstavuje žádný vážný problém ve smyslu doby, která by byla nutná k vytvoření takového útesu. Vrtné práce u atolu Enewetak v západním Pacifiku však ukázaly, že tento útesový materiál má tloušťku 1405 m, teprve pak se narazilo na základ z čedičové skály. Pokud na tento útes uplatníme běžnou rychlost růstu korálů, zdá se, jako by bylo k dosažení takové tloušťky potřeba mnoho tisíc let. Použijeme-li ovšem rychlost 414 mm za rok, mohlo by to vysvětlit takovou strukturu už po 3400 letech, což by dobře odpovídalo biblické chronologii (časování). Pokud byla v minulosti teplota oceánů vyšší než v současnosti, což se jeví jako rozumný předpoklad, pak by doba, potřebná k dosažení tloušťky těchto útesů, byla ještě kratší.

Mrtvé korály v hlubokých vodách oceánů musely být v určitém stádiu svého růstu přístupné světlu, aby se mohly vůbec vytvořit. Kromě toho velmi hluboké korály, jako je útes Enewetak, nemohly vyrůst ze dna, protože by v takových hloubkách byly odříznuty od světla. Jediným řešením tohoto problému je představa, že dno oceánů bylo v minulosti výše a že později pokleslo do své současné polohy.

Rychlost, kterou by dno oceánů klesalo do své současné polohy, by však musela být v některých oblastech dostatečně pomalá, aby korály mohly zůstat naživu a pokračovat v růstu, jako v případě korálového útesu Enewetak, který má tloušťku 1405 m. Na druhou stranu musel být pokles v některých oblastech dostatečně rychlý, aby některé v současnosti mrtvé korály, ponořené ve veliké hloubce na dně Pacifiku, mohly zahynout, když se dostaly do míst, kde není dostatek světla.

Pro velké geologické vyzdvižení, ke kterému muselo na Zemi v minulosti dojít, tak dostáváme naprosto odlišný časový rámec (v řádu tisíců let). Vědecký svět často akceptuje deformace dna oceánů směrem nahoru a dolů, aby bylo možno vysvětlit zřejmé pronikání mořských organismů na pevninu, ale jeho časový rámec se počítá spíše v milionech než v tisících let. Korály tedy poskytují model pro to, co se stalo během potopy a bezprostředně po ní.

Dno oceánů bylo vyzdviženo a vody se rozlily přes kontinenty. Tím jsou vysvětleny rozsáhlé mořské nánosy na kontinentech. Po potopě se vytvořily během deformace mořského dna směrem dolů nové vodní nádrže, tzv. oceány, přičemž tato deformace byla v některých oblastech rychlá a v jiných naopak pomalá. Tento model je podporován také tím, že u všech kontinentů jsou patrné staré obrysy pobřeží, které byly kdysi mnohem dál ve vnitrozemí.

AUTOR:

Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).

Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.