Poté, co jsme s mojí ženou a našimi třemi děvčátky strávili pár pěkných let v Kalifornii, byli jsme povoláni do misie. Měl jsem na zodpovědné pozici dále rozvíjet zdravotní péči. Nejdříve jsme šli na tři až čtyři roky do Nové Guinei. Poté nás generální konference poslala do Austrálie, kde bylo také velké misijní pole. Bylo tehdy běžné, aby člověk po přibližně sedmi letech služby v misii dostal devět měsíců dovolené v domovské zemi.
Dovolená se blíží
Rok předtím, než jsme měli nastoupit naši devítiměsíční dovolenou, jsem se začal s modlitbami připravovat. Našli jsme si v USA klidné místo k bydlení. Kromě toho jsem měl mít na tomto místě možnost dále se vzdělávat a také zde měla být pracovní pozice, kde bych mohl vydělat pěkné peníze. Výdělek v misii byl velmi skromný. Napsal jsem za tímto účelem svému příteli, který pracoval na univerzitě v Kalifornii. Ujistil mě svým psaním, že pro mě má připravenou zajímavou a dobře zaplacenou výzkumnou činnost. Měl jsem se s ním zkontaktovat hned po příchodu do USA. To se mi zdálo skutečně jako vyslyšení modliteb!
Pak přišel ten den, kdy jsme vyrazili ze Sydney do San Franciska. Plní očekávání jsme hleděli do budoucnosti. Naše cesta lodí trvala 31 dní. Mně se zdála cesta nesnesitelně dlouhá, ale moje žena a naše tři děvčátka si tento bezstarostný čas na palubě užívaly.
Neblahá zpráva
Konečně jsme dorazili do Kalifornie a já jsem okamžitě volal mému příteli a domlouval s ním různé detaily. Měl jsem se mu ozvat první pracovní den předtím, než vyjdu z domu. Zdálo se, že všechno skvěle klape. Ale Bůh měl pro mě jiný plán. Někdy se nám nezdaří to, co jsme si skvěle připravili, aby Bůh mohl uskutečnit své záměry. Když jsem se ozval to ráno mého prvního pracovního dne mému příteli, měl pro mě neblahou zprávu. Vysvětloval mi zdrceně, že krátce po našem posledním rozhovoru byla na univerzitu vznesena obžaloba. Univerzita na ni reagovala dvouměsíčním přerušením provozu, které se samozřejmě týkalo i mě. Můj přítel se mě snažil výmluvně přimět k tomu, abych se spolehl na to, až tento čas přejde; potom bych prý určitě získal slíbenou výzkumnou práci. Ale momentálně se nedalo nic dělat.
Chápal jsem to, ale byl jsem hluboce zklamaný. Ke konci jsme se domluvili na to, že se s ním po dvou měsících znovu spojím, pokud do té doby nenajdu žádnou jinou práci. Pro jistotu jsem mu dal naši momentální adresu a osobní telefonní číslo.
Při hledání zaměstnání
Nyní jsem se musel porozhlédnout po nějaké možnosti výdělku. Myslel jsem si, že by jistě nebylo špatné zkusit to v Sacramentu, hlavním městě Kalifornie. Tam jsem se zeptal náhodného chodce, kde bych zde mohl najít práci. Ukázal mi jednu budovu a řekl, že bych to měl zkusit támhle na kalifornském pracovním úřadě. To jsem také hned udělal. Poslali mě k jedné ženě, která byla zodpovědná za zprostředkování pracovních míst. Ukázala mi nástěnné regály s velkou spoustou tlustých pořadačů, ve kterých bylo kolem 10 000 otevřených pozicí. Tato obrovská nabídka obsahovala všechny myslitelné činnosti, od těch nejjednodušších až k vysoce kvalifikovaným.
Vyjmul jsem několik pořadačů a listoval jsem tou spoustou inzerátů. Tři z nich obzvlášť vzbudily mou pozornost. Nejzajímavěji mi zněla následující nabídka práce: „Guvernér Kalifornie hledá zvláštního poradce ve zdravotnictví.“ Jednalo se o Ronalda Reagana, pozdějšího prezidenta USA. Když jsem uvažoval nad tím, zda by pro mě tato pozice vážně mohla připadat v úvahu, přišly pochybnosti: „Co bych tak asi mohl radit guvernérovi? Tato nabídka práce je vytisknutá ve všech známých amerických novinách a určitě se bude ucházet spousta lidí. Mám vůbec šanci?“ Ale z nějakého důvodu mě ta možnost nechtěla pustit. Čím déle jsem nad tím uvažoval, tím více mi ta věc ležela v hlavě, že bych skutečně mohl Ronaldovi Reaganovi radit v určitých věcech! Neobdrželi jsme právě my adventisté spoustu dobrých zdravotních principů, které bychom v daný čas měli předávat druhým?
Otázka čestnosti
Nakonec jsem vzal tři inzeráty, které mě nejvíce oslovily, a předložil jsem je dámě na přepážce. Předložila mi ke každé pozici jeden uchazečský formulář a poprosila mě, abych vše rovnou vyplnil. V zásadě to nebylo nic těžkého. Ale ze dvou otázek jsem byl velice nesvůj: ta ohledně mé poslední mzdy a ta ohledně mého náboženského vyznání.
Co by si asi mysleli lidé o někom, kdo naposledy vydělával 50 dolarů za týden? Nezačala by přijímací komise pochybovat o mých duševních schopnostech, když by nevěděla, že misionáři církve Adventistů sedmého dne dostávají pouze skromný plat? Nebylo by lepší, kdybych to políčko jednoduše vynechal nebo raději zadal můj poslední plat v USA? Na univerzitě v Loma Lindě, kde jsem byl činný ve výzkumu, jsem velice dobře vydělával. Po několika zaváháních jsem se rozhodl, že přece jen napíšu čestnou odpověď. Napsal jsem podle pravdy: „50 dolarů na týden“.
Ale ještě hůře jsem si vedl v otázce náboženského vyznání. Tento údaj byl tehdy povinný (dnes už to tak není). „Pokud dám najevo, že jsem adventista sedmého dne, tak můžu na konkurs hned zapomenout“, říkal jsem si. Ale i v tomto případě jsem se nakonec probojoval k tomu, abych napsal pravdu.
Překvapení
Poté, co jsem vyplnil všechny tři formuláře, odevzdal jsem je dámě u přepážky. Byl jsem si celkem jistý tím, že moje žádosti o práci jsou zbytečné. To jsem také řekl své ženě, když jsem jí doma vše vyprávěl.
K mému velkému překvapení jsem obdržel pár dní později telefonát z kanceláře guvernéra. Bylo mi řečeno, že jsem se dostal do užšího výběru a jsem jeden z deseti uchazečů, kteří jsou pozváni k přijímacímu pohovoru. Když jsem své ženě vyprávěl o tomto telefonátu, znovu jsem vyjádřil obavu, jestli mám skutečně nějakou reálnou šanci, abych byl přijat. Moje víra v té chvíli nebyla příliš pevná.
„Jste Albert Schweitzer?“
Uplynulo pár dní, než se mi znovu ozvala kancelář guvernéra. A bylo to tady: byl jsem pozván k přijímacímu pohovoru do Sacramenta.
Úřední sídlo guvernéra bylo ohromující. Dále mě vedli do místnosti určené k pohovoru. Na jedné straně seděli členové komise a naproti byla židle, která byla určená pro mě. Sedl jsem si a díval se na přítomné osoby. Výraz v obličeji předsedy komise nevěstil nic dobrého. S lehce ironickým tónem hlasu zahájil rozhovor. „Takže, jak se zde můžu dočíst, vydělával jste ve svém posledním zaměstnání 50 dolarů za týden. Jste Albert Schweitzer, nebo jste blázen?“
Pár sekund jsem nevěděl, co říci. Pak jsem řekl: „Ani jedno, pane předsedo. Jsem misionář Adventistů sedmého dne. A my nehodnotíme lidi podle toho, kolik vydělají peněz, ale jak dovedou přispět k dílu.“
Předseda očividně nepočítal s takovou odpovědí. Vypadal velmi užasle. Jeho hlas nyní zněl úplně jinak, dřívější stopy sarkasmu zmizely. Situace se znatelně odlehčila. Jiný zkoušející se přihlásil ke slovu: „Misionář Adventistů sedmého dne? Můžete nám k tomu říci něco více?“ A tak jsem komisi zhruba informoval o tom, kde a jak jsem byl činný jako misionář. Na konec mi kladli ještě pár organizačních otázek a pak jsem byl propuštěn. Doma mě očekávala moje žena plná nadějí. Hned jsem jí sdělil, že komise určitě vybere někoho jiného na tento zajímavý post. Po tom všem, co jsem prožil, jsem odhadoval své šance jako velmi mizivé.
K nepochopení!
O tři dny později zazvonil telefon; byl to někdo z kanceláře guvernéra. Řekl: „Byl jste vybrán za zvláštního poradce pro guvernéra.“ Byl jsem naprosto v rozpacích! Plný radosti jsem slíbil, že přijdu do Sacramenta tak rychle, jak jen to půjde. Bylo mi ovšem v této chvíli ještě značně nejasné, co se ode mě konkrétně očekávalo a do čeho se pustím. Bůh nám neukazuje vždy, co nás čeká, abychom hned ze začátku neztratili odvahu.
Když jsem dorazil do Sacramenta, objasnil mi guvernér moje úkoly: Měl jsem vypracovat plán pro kompletní zdravotnictví ve spolkové zemi Kalifornii! V té době jsem o kalifornském zdravotnictví neměl vůbec ponětí. Byl jsem nucen se v krátké době naučit velmi mnoho nových věcí. Ale Bůh mi pomohl.
Guvernér mě ujistil, že můžu k vypracování zdravotního plánu využít každou možnou pomoc; byla k dispozici velkorysá finanční i osobní podpora. Mohl jsem sám rozhodovat, i co se týče mých spolupracovníků. Denně jsem pracoval 15 hodin, abych zvládl, co bylo třeba.
Novinky
Když už jsem měl za sebou několikatýdenní tvůrčí období, zavolal mi jednoho večera doma můj kamarád z univerzity. Tvrdil, že přerušení provozu univerzity bylo ukončeno a můžu tedy okamžitě začít s plánovanou výzkumnou prací. Vykládal jsem mu o své nové, velice zajímavé činnosti, které jsem se teď samozřejmě nechtěl jen tak vzdát. Trval ale na tom, že mě nutně potřebuje a proto bude mluvit osobně s guvernérem. Podařilo se mu domluvit se s guvernérem na kompromisu: mohl jsem několik hodin denně pomáhat mému kamarádovi ve výzkumné práci, než by pro mě byla nalezena náhrada. Tak došlo k tomu, že jsem byl přes dva měsíce činný současně u dvou různých zaměstnavatelů. Guvernér mi dal k dispozici služební auto. Vždy ráno jsem jezdíval na kalifornskou univerzitu a pracoval na výzkumném projektu a zbytek dne jsem pracoval pro guvernéra v Sacramentě. A na obou pracovních pozicích jsem pobíral plný plat!
Vynasnažil jsem se i při tomto dvojitém zatížení přinést na světlo plán pro zdravotnictví tak rychle, jak to jen půjde. Měl jsem totiž do konce dovolené k dispozici jen omezený čas. Pán mi pomáhal každý den, to jsem mohl cítit.
Adventista ve vládních kruzích
Jako poradce guvernéra jsem se pohyboval v nejvyšších vládních kruzích Kalifornie. Všude jsem byl představován jako adventistický misionář z Nové Guinei. Můj pobyt na Nové Guinei udělal dojem jak na členy výběrové komise, tak na guvernéra, protože bylo obecně známo, že v té oblasti kanibalové zavraždili cizinecké misionáře. Nyní jsem vnímal jako Boží vedení, že jsem tehdy zapsal do formuláře, že jsem Adventista sedmého dne a že jsem se při pohovoru představil jako misionář. Bolelo mě ale poněkud, když jsem přemýšlel o tom, jak váhavý jsem v těchto věcech byl.
Protože lidé věděli, že patřím do církve Adventistů sedmého dne, očekávali ode mě určité chování. Také se v mé přítomnosti chovali trochu jinak než jindy. Často se omlouvali, když v mé přítomnosti použili hrubé výrazy. Když se pil alkohol, tak lidé s pochopením zmínili, že ví o mé abstinenci. Přitom jsem ani nikomu nesdělil, že nepiji žádný alkohol! Ale naše skutky mluví, jak je známo, hlasitěji než naše slova.
Koktejly a pomerančový džus
Jednoho dne jsem byl pozván na jednu koktejlovou párty. Normálně jsem na takové oslavy, které se pořádaly ve vládních kruzích skoro denně, nechodil. Vždy se tam hodně pilo. Ale tentokrát nás opouštěl jeden můj velmi dobrý přítel, který byl právním poradcem kalifornské vlády. Tak jsem se výjimečně rozhodl zúčastnit se jeho rozlučkové párty.
Někteří z mých adventistických přátel z toho raději nedělají žádné pozdvižení, že nepijí alkohol. Aby nebyli nápadní, drží v ruce celý večer plnou skleničku. Sice z ní nepijí, ale jsou něco jako „poloviční adventisté“ – podzemní bojovníci, kteří nechtějí být zpozorováni, vojáci bez uniformy. Možná se stydí za armádu, které náležejí. Znáš to taky?
Když jsem přišel na párty, otevřely se dveře a jedna dáma mě přivítala slovy: „Doktore Faragu, vítejte! Vím, že nepijete alkohol. Připravila jsem pro Vás něco speciálního: tady, sklenička pomerančové šťávy.“ Odvětil jsem: „Velice Vám děkuji, že jste na to myslela!“ Nevěděl jsem, že hned za mnou stál guvernér. Poslouchal a řekl k mému velkému překvapení: „Pro mě také pomerančovou šťávu!“ celý večer nic jiného nepil. Držel se mnohem více při mně a prošpikovával mě otázkami: „Proč nepijete alkohol? Jak vůbec žijí Adventisté sedmého dne? Co si myslím o tomto? A jak vidím toto?“ Bavil se se mnou tak obšírně, že se ho jiní hosté ptali: „Pane guvernére, mluvíte i s jinými lidmi než s Dr. Faragem?“
Svět potřebuje naše hodnoty
Co tím chci říct – a především našim mladým adventistům? Nestyďte se za svou víru! Jsou lidé, kteří by rádi žili podle dobrých principů, ale jsou příliš slabí, aby začali sami. Ale když se setkají s někým, kdo je věrný zásadám, tak se k němu rádi připojí. Proto bychom měli mít stále na paměti, že nemáme velkou zodpovědnost pouze za sebe, ale také za naše bližní.
Někdy jsem také cítil pokušení zatajovat svou víru – jako při mém pohovoru, kdy bych málem zatajil, že jsem Adventista sedmého dne. Ale nestyďme se za svou výjimečnou víru! Svět potřebuje hodnoty, které zastáváme my adventisté. Nosme své „uniformy“ a buďme na ně pyšní! Bůh nemá žádné poloviční křesťany, kteří skrývají svou identitu. Chce, abychom byli jeho reprezentanti, jeho poslové.
Co jsem nevěděl
Až o mnoho měsíců později jsem se, úplně mimochodem, dozvěděl, proč byl můj předchůdce propuštěn. Zpronevěřil peníze a přijal úplatkem drahý Mercedes-Benz. Z toho vzniklo guvernérovi mnoho nepříjemností. Ovlivněn touto událostí byl okamžitě pevně rozhodnut mě přijmout, když se dozvěděl, že se mezi uchazeči nachází misionář. Prý se spontánně vyjádřil: „Kdo by mohl být čestnější než adventistický misionář!“
Musel jsem stále znovu myslet na to, jak bylo dobré, že jsem se při pohovoru hned představil jako Adventista. Díky Boží síle jsem byl schopen v tomto rozhodujícím okamžiku zůstat čestný.
Zpět do Austrálie
Když končila naše dovolená v rodné zemi, prezentoval jsem guvernérovi kompletní plán pro zdravotnictví v Kalifornii. Předal jsem mu zprávu ve trojím vyhotovení. Jeden exemplář byl osobně pro něj, další dva měly být předloženy senátu a sněmovně k diskuzi a zhodnocení. Tento proces měl trvat, jak mi bylo sděleno, dle zkušeností asi jeden měsíc. Protože byla pro tento čas potřebná má přítomnost v případě dotazů nebo doplnění, musel jsem svůj odjezd vhodně odložit. Moje žena a naše tři děvčátka cestovaly podle plánu na palubě lodi, která je měla po 31 denní cestě dovézt zpět do Austrálie. Domluvili jsme se, že přiletím letadlem, až bude vše vyřízeno.
Noční telefonát
Nakonec jsme všichni včas dorazili do Austrálie. Uběhly jen tři týdny a náhle jedné noci zvonil telefon a probudil nás ze spánku. Byla půlnoc. Zvedl jsem sluchátko a hlas na druhé straně linky řekl: „Tady Robert Pearson.“ Ospalý jsem se zeptal: „Robert kdo?“ „Robert Pearson, prezident Generální konference.“
Ještě nikdy jsem neměl telefonát od prezidenta Generální konference a divil jsem se, že se mnou chtěl mluvit přesně o půlnoci. „Ano, bratře Pearsone, o co jde?“, zeptal jsem se. „Bratře Faragu, chtěli bychom, aby ses vrátil zpět.“ Nevěřícně jsem zopakoval: „Vrátil se zpět?? Vždyť jsem právě přijel!“ „Ano, já vím“, řekl bratr Pearson. „Ale guvernér Reagan navázal kontakt s prezidentem Nixonem a předložil mu, že tě nutně potřebuje k realizaci plánu pro zdravotnictví v USA. Reagan a jeho poradci jsou toho mínění, že to nikdo nezvládne tak dobře jako ty. Nato mi prezident Nixon zavolal domů a prosil mě, abych tě pro tento úkol uvolnil. Vše jsem probral s výborem Generální konference a ta došla při modlitbě k závěru, že bys měl učinit podle prezidenta Nixona a guvernéra Reagana.“
Moje žena a já jsme plakali, protože to bylo pro nás těžké rozhodnutí. Nakonec jsme se ale dopracovali k rozhodnutí, že se vrátíme zpět do Ameriky.
Bůh miluje i velikány tohoto světa
Je tomu skoro 20 let, během kterých jsem pracoval mezi “bohatými a slavnými”. Celou dobu přicházely příležitosti, kdy jsem mohl svědčit o tom, čemu jako Adventista věřím. Nevybral jsem si to – byl to Boží plán. Pro Boha je totiž důležité získat velikány tohoto světa.
Nemůžu dokázat žádnou zkušeností, že by se někdo z vládních kruhů díky mému svědectví hned stal Adventistou. Ale jedno můžu říci otevřeně a upřímně: Všichni, se kterými jsem během mé práce přišel do styku, poznali, čemu věří Adventisté. Dokonce mi někdy zavolal guvernér nebo poslanci domů a prosili mě o radu. Přestože šlo i o témata, která nespadala do mé oblasti úkolů, chtěli slyšet můj názor, protože věděli, že bych jim vždy řekl pravdu.
Pozoruhodná výjimka
Když guvernér Reagan odešel ze svého úřadu, byli – jak je v Americe běžné – propuštění všichni jeho poradci. Všichni kromě mě. Nástupce, guvernér Jerry Brown, mi zavolal a prosil mě, abych zůstal. „Pracoval jsem přece doteď pro guvernéra Reagana“, odpověděl jsem. „Ano, ano, to víme,“ řekl. Když jsem se ho ptal, jaký je důvod mého přijetí, vysvětlil mi: „Velmi dobře jsem se o Vás informoval. Nejste vázán na žádnou stranu. Vždy řeknete pravdu, ať už mluvíte s republikány nebo demokraty. Takových lidí moc není.“
Nebyl to velký kompliment? I tato skutečnost ukazuje, že většina lidí si váží, když je někdo čestný a upřímný. Boží lid musí být pravdomluvný! Nestyďme se být před lidmi naprosto čestní!
Jedné soboty
Jerry Brown měl ukončené vzdělání jako katolický kněz. Když nastoupil do úřadu guvernéra, ještě nevěděl, že v sobotu obecně nepracuji. Tak došlo k tomu, že jedné soboty, když jsme právě vyráželi do sboru, zazvonil telefon. Moje žena seděla s dětmi již v autě. Myslel jsem si, že to bude někdo ze sboru, a tak jsem zvedl telefon. Byl to guvernér. Řekl: „Pane Faragu, přijďte pokud možno co nejdříve do kanceláře. Máme zvláštní zasedání. Nebude to na dlouho.“ Nezavolala jeho sekretářka, ale on osobně! Odpověděl jsem: „Je mi líto, pane guvernére, dnes nemůžu.“ Odpověděl: „Vím, je to nečekané. Ale je tu pár lidí z Washingtonu a potřebují radu. Bude to trvat skutečně jen pár minut.“ Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, zda na chvíli nejít a nepomoci jim. Ale pak jsem si řekl: „Ne, to nemůžeš udělat.“ Tak jsem to guvernérovi řekl. „Prosím přijďte, jen na pár minut!“, prosil mě neustále. „Nejde o těch pár minut“, vysvětloval jsem mu. „Jde o to, že jsem Adventista sedmého dne a v sobotu z principu nepracuji. Moje rodina je už přichystaná v autě a chceme jet na pobožnost do sboru.“ „Ó“, zvolal, „to není problém! Napíšu Vašemu knězi dopis.“ V tom se vyznal jako absolvent katolického semináře pro kněze. „Ne“, odvětil jsem, „to bych nechtěl. Ale rád přijdu po západu slunce k Vám a bude-li to třeba, budu pro Vás pracovat i celou noc.“ – Hlas na druhém konci linky utichl. Pak přišla strohá odpověď: „Dobře, v pořádku. Na shledanou.“ Když jsem položil sluchátko, měl jsem sklíčené pocity. Otočil jsem se ke své ženě a řekl jsem: „Myslím si, že jsem právě přišel o práci.“
„Dr. Faragu, kdepak jste byl?“
Pondělního rána bylo zasedání vlády. Můj soused Dr. Jerome Lackner, ředitel zdravotnického oddělení, mi řekl: „Dr. Faragu, postrádali jsme Vás. Kdepak jste byl?“ Guvernér seděl na druhé straně stolu a poslouchal. Odpověděl jsem: „Byl jsem ve sboru na pobožnosti. Ale Vy jste přece Žid. Proč jste nebyl v synagoze?“ Ta otázka mi jednoduše vyklouzla – přímo před guvernérem. Dr. Lackner se rozpačitě poškrábal na hlavě a odpověděl: „Ano, já vím, měl jsem být v synagoze. Neměl jsem jednoduše odvahu. Dr. Faragu, Vy jste lepší Žid než já.“
Guvernér zahájil zasedání a jako první se obrátil na sekretáře, aby zapsal do protokolu: „V budoucnu se zasedání, na kterých se má účastnit Dr. Farag, nesmí konat v sobotu.“ A tak došlo k tomu, že už jsem od této epizody již nikdy více nedostal v sobotu telefonát od guvernéra.
Pracoval jsem ještě dalších osm let pro Browna a kalifornskou vládu. Nebylo to tak zajímavé jako prvních osm let práce pro Reagana, ale i v této době jsem ze sebe dal to nejlepší. A Pán nade mnou držel svou ochrannou ruku.
Stanov si vysoké cíle!
Proč jsem vykládal tyto zkušenosti? Protože Bůh chce získat i těch „deset tisíc nahoře“. Hledá pracovníky, kteří jsou schopní a připravení svědčit o Něm i před bohatými a mocnými. Tito lidé potřebují Zachránce úplně stejně. Mnozí z těchto vysoce postavených prominentních osobností cítí ve své duši hlad. Mnozí hledají skutečné životní hodnoty. I oni potřebují svědky. My se staráme hodně o jednoduché lidi – a to je také dobře. Ale i takový Nikodém nebo Josef z Arimatie musí poznat pravdu, stejně jako Pavel získával lidi z vysokých kruhů.
V těchto velmi zajímavých letech jsem se naučil, že každý člověk potřebuje Zachránce; jednoduchý pracovník stejně jako člen vlády. Velmi málo Adventistů je zastoupeno na vyšších společenských místech. Bůh hledá především mladší lidi, kteří mu chtějí věrně sloužit. Stanovte si vysoké cíle! Potřebujeme Daniele a Josefy na mnohých místech světa. Dejme se Bohu k dispozici a nechme na něm, kam nás postaví. Chce skrze nás vykonat velké věci!
Originál: Saleem Farag, „Die 50-Dollar-Story“, Standpunkte (Ausg. 23, 2014), S. 65-71
O autorovi:
Dr. Saleem Farag pochází z egyptské rodiny, ve které mají pevnou víru v biblická zaslíbení a věrnost Boží tradici. Jeho otec byl vysoce postaveným vládním úředníkem, jehož profesní dráha Dr. Faraga dovedla až k důvěrnému postavení u Ronalda Reagana, který byl tehdejším Guvernérem amerického státu Kalifornie. Dr. Farag žije už mnoho let v Zimbabwe, kde spolu se svou manželkou oddaně vedou jimi založený dětský domov “Newstart Children´s Home”, kde je již 65 dětí. Mimo to se angažuje pro obyvatelstvo v oblasti zdraví.
Komentujte