Při pastoračních rozhovorech mi je vždy nápadné, jak se mnoho věřících neustále zabývá svými hříchy, tím, co promeškali, chybami a nedostatky. Co se tehdy často objevuje, je ospravedlňování sama sebe nebo zoufalství a beznaděj, nejistota spasení a bezmocnost překonat svůj hřích. Nejsme ale přece voláni k tomu, abychom hleděli na svoje hříchy, nýbrž na Ježíše, „jenž nás miluje a svou krví nás rozvázal z našich hříchů“ (Zjevení 1,5). Vzhledem ke hříchu, který si nás v našem životě „snadno ovíjí“, máme „upřeně hledět k původci a dokonavateli víry, Ježíši“ (Židům 12,1.2).
Prodlévání v hříchu nám přinese smrt. Vzhlížení k Ježíši, který zemřel pro naše hříchy a pro naše ospravedlnění znovu vstal z mrtvých, a který znovu přijde, aby nás oslavil, přináší život a obnovenou sílu. Prodléváním v hříchu začne pokulhávat naše aktivita. Vzhlížení k Ježíši, který „odpouští všechny tvé viny a uzdravuje všechny tvé nemoci“ (Žalm 103,3), zachraňuje k milující obětavostí plné vděčnosti: „bych lásku, díky které žiji, ostatním předával“ jak se jmenuje jedna známá německá píseň.
ZAMĚSTNÁVÁNÍ SE SVÝM NEBO CIZÍM HŘÍCHEM
Zaobírání se hříchem posiluje jeho sílu. Kdo se stále zabývá svými chybami a nedostatky, ten k nim bude stále více připoután. Proto nemáme svou hříšnou přirozenost oplakávat, ale denně pěstovat vnitřní společenství s Ježíšem, v němž není žádného hříchu a „v němž máme vykoupení, podle bohatství jeho milosti“ (Efezským 1,7). Měli bychom se dívat na Ježíše, který osvobodil naše bedra od neodpustitelné viny a který nám praví: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy“ (Mat 9,2), a který nám svým odpuštěním umožňuje nový začátek.
Zabývání se svými nebo cizími chybami vytváří žalobce a obžalovaného, přináší odcizování se a napětí do mezilidských vztahů, strach, nejistotu a pocit viny. Vzhlížení k Ježíši přináší svobodu k činění v síle lásky. Neboť komu je hodně prominuto, hodně miluje (Lukáš 7,47). Bez toho, abychom vzhlíželi k Ježíši, jenž „se nestydí nazývat nás bratry“ (Žid 2,11), v křesťanském společenství není žádného bratrství.
Mnozí stále pohlížejí na své spolubratry a spolusestry v Kristu. Zaobírají se jejich chybami a nedokonalostmi; kritizují a odsuzují; jsou popudliví a mrzutí k chování svých bližních. Někteří kvůli tomu církev opustili nebo to zapříčinilo jejich ztroskotání ve víře. My však nejsme vyzývání k tomu, hledět na lidi, ale na Syna člověka – Krista. Měli bychom přemýšlet nad jeho bytím a jeho vtělením.
Vzhlížet k Ježíši, to také znamená, že odvrátíme náš zrak od našich slabostí a nedokonalých skutků. Staneme se snad silnějšími, když budeme fňukat nad našimi slabostmi? Bible říká: „Ti, kdo na Něj hledí, budou zářit.“ (Žalm 34,6) Nesmíme hledět na své porážky, ale musíme se dívat na Vítěze, který pro nás vydobyl dokonalé vítězství. Musíme se dívat na Jeho moc a sílu a svěřit se Mu. Sami v sobě jsme slabí a neschopni obstát v boji proti hříchu. Ale síla božského zachránce bude dána všem, kteří odhlédnou od sebe a s důvěrou pohlédnou na Ježíše.
ZABÝVÁNÍ SE VLASTNÍMI SKUTKY
Existují také věřící, kteří se rádi probírají v tom, co vykonali nebo konají pro Ježíše. Takové rozjímání vede jenom k pýše a falešným očekáváním. Když je pak Boží vedení a poslání jiné, než si namysleli, že si zaslouží, začnou být vůči Bohu zahořklí nebo mu nadávat. Kdo se spustí k tomu, co pro Boha vykonal nebo co svými schopnostmi a nadáním dokáže dělat, ztrácí Krista ze zřetele. Nejsme vyzýváni k tomu, abychom se zabývali naším vykonaným duchovním dílem, ale dívat se na dílo, které pro nás Ježíš vykonal. Taková uvažování nás učiní pokornými a dovedou nás k mnohem vyšší oddanosti. Uvažování o vlastním konání nám nemůže přinést žádné ujištění spasení. Kdo je k sobě čestný, bude vždy znovu přicházet k poznání, jak nedokonalé a nehodné je jeho konání před Bohem. Jenom vzhlížením k Ježíši, jenž „byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění“ (Řím 4,25), nalezneme pokoj a vědomí záchrany. Jen tak se můžeme „chlubit nadějí, že dosáhneme Boží slávy“ (Řím 5,2).
Dnes se nacházíme v nebezpečí, že se budeme více zaměřovat na naší zdánlivou bezúspěšnost a bezvýslednost než na výzvu: „Spusťte své sítě!“ (Luk 5,4) Jsme neustále náchylní spolu s učedníky v rybářském člunu říkat: „Mistře, celou noc jsme tvrdě pracovali a nic jsme nechytili.“ (verš 5) Však takový přístup vede jen k malomyslnosti, rezignaci a frustraci. Proto někteří kazatelé zanechali svého kazatelského úřadu. Poznal jsem sbory, které byly natolik ochromené svou zdánlivou neúspěšností, že se nemohli motivovat k žádné další misijní práci. Ale i v tomto případě zní nebesy: „Vzhlédněte k Ježíši, jemuž byla dána ´veškerá pravomoc na nebi i na zemi´“ (Mat 28,12). Jsme vyzváni dívat se na toho, pro něhož „žádná věc není nesnadná“ (Jeremjáš 32,17).
Předtím, než Ježíš vzkřísil Lazara, Marta mu opanovala: „Pane, již zapáchá.“ (Jan 11,39) Nenamáhej se už. Nemá to žádný smysl. Situace je bezvýchodná. Ježíš však tento postoj pokáral: „Neřekl jsem ti, že jestliže uvěříš, uvidíš Boží slávu?“ (verš 40) Naším úkolem není se zabývat tím, co nám bývá mnohdy kladeno před oči, ale hledět na toho, „který oživuje mrtvé a povolává to, co není, jako by bylo“ (Římanům 4,17). Máme se dívat k tomu, pro kterého neexistuje žádné beznadějné situace, a jenž jediný koná divy. (Žalm 72,18) Tento pohled vzhůru nás pokoří k tomu odvážit se udělat pro Boha větší věci.
ZABÝVÁNÍ SE TÍM, CO SE MI STALO
Existují lidé, kteří se neustále trápí nad tím, co se jim stalo nebo co se jim naopak nestalo. A naproti tomu staví své právo na dobro lidí okolo sebe. Kolik vzniklo zlosti, zklamání, hořkosti, sebestřednosti, nenávisti a pomstychtivosti. A jako následek toho fyzické újmy a duševní strádání! Pohled k Ježíši i zde může přinést pomoc a uzdravení, protože pak se zabýváme tím, co jsme Ježíši učinili a co ne. Takové vedení mysli nás přivádí k lítosti a pokání. Myšlenkami na jeho oběť na Golgotě v nás probouzí živoucí a posvěcující cítění. Sebestřednosti a sebe zbožňování se nedaří v srdci, které se zabývá zázrakem lásky a kterému vyvstává Ježíšovo utrpení za naše hříchy na Golgotě.
Mojžíš se dokázal vypořádat se zklamáními a zapíráními, kterým se mu dostávalo díky rebelujícímu lidu, jen proto, že „jakoby viděl Neviditelného“ (Žid 11,27). K tomu jsme též vyzýváni. „Proto i my…hledíme k původci a dokonavateli víry Ježíši, … který snesl od hříšníků proti sobě takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších.“ (Židům 12,1-3)
ZABÝVÁNÍ SE VLASTNÍMI PLÁNY
Vzhlížet k Ježíši také znamená, že se nebudeme stále zabývat našimi vlastními plány, cíli a úmysly, ale budeme se zaměřovat na Boží úžasný plán spasení a povolání, který nám Ježíš dal. Dívat se k Ježíši znamená, že naše cíle necháme určit jeho Plánem a dotazujeme se, jak bychom mohli Bohu sloužit stejně jako sloužil Ježíš. Kolika škodám bychom se mohli mnohdy vyhnout, kdybychom nebyli tvrdohlaví a nenásledovali naše plány a cíle, ale podívali se k Ježíši, nechali se Jím vést a Jeho vůli bychom dali na první místo!
ZABÝVÁNÍ SE VLASTNÍ VÍROU
Jiní se dívají více na to, jakou pravdu zastávají, než na toho Jediného, který je pravda a který dosvědčil svým životem a smrtí pravdu ve Slově i konání. Mnozí se více horečně zabývají svojí malou nebo velkou vírou, než Ježíšem, který skrze svého Ducha a Slovo v nich onu víru probouzí a vyživuje. Dívat se k Ježíši znamená, že máme společenství s původcem i dokonavatelem naší víry, ne že se budeme zabývat namísto toho svou vírou. Jen tak můžeme vytrvat ve spásné víře. To ovšem také předpokládá, že se nebudeme hádat a prosazovat svou pravdu do krve, nýbrž vše s láskou, která je sama pravdou. Pak jen tak můžeme setrvávat stále v pravdě a poznávat pravdu, která nás činí svobodné.
„A BUDOU VIDĚT JEHO TVÁŘ“
Kdo pohlíží na Ježíše, nebude se již více zabývat svým hříšným stavem. Jeho neschopné „já“ nesmí při diagnóze jeho ubohé hříšnosti jakkoli vyčkávat, nýbrž se musí plně svěřit do rukou tomu Jedinému, který povede léčbu a je schopný a ochotný vyléčit všechny naše neduhy a přivést náš život ze zkázy k záchraně. Všichni, kteří ve víře vzhlíží k Ježíši, budou proměněni a jednou budou Ježíši hledět tváří v tvář. Jim se splní Boží příslib ze Zjevení 22,3.4: „Jeho služebníci mu budou sloužit a budou hledět na Jeho tvář.“
Originál: Helmut Mayer, časopis Standpunkte (13/2009), str. 45-49
O autorovi:
Helmut Mayer byl přes 40 let aktivním kazatelem a evangelistou v Německu. Svou penzi tráví ve Španělsku, kde vede německy mluvící sbor.
Komentujte