Desatero přikázání – originál a padělek

Původ a význam nejstaršího kodexu chování na světě

Existuje „Desatero zákonů výchovy psů“, „Desatero zákonů hospodářství“, „Desatero zákonů Nového světového řádu“ a nesčetně mnoho dalších soupisů Desatera zákonů. Vzhledem k tak hojnému užití takzvaného „Desatera“ se naskýtá otázka: Odkud vlastně pochází koncept Desatera? Kdo si může nárokovat jeho autorství? Původní Desatero přikázání se nachází v Bibli. Jsou jednoduchá, stručná a jasná.

I když je každý nezná: když je čte, tak jim bude rozumět – což se nedá říci o všech zákonných ustanoveních. Charles de Gaulle jednou řekl: “Desatero přikázání je tak krátké a logické proto, že vzniklo bez spolupráce právníků.“ A Claus Hipp, výrobce dětské výživy, jednou řekl, že se při svých obchodních rozhodnutích drží především biblického Desatera přikázání.

Bible hovoří o tom, že Bůh dal izraelskému národu Desatero přikázání v písemné formě poté, co je vyvedl z egyptského otroctví. Kromě toho mohl lid Boží hlas i slyšet. To bylo na hoře Sinai. Boží prohlášení provázel oheň, kouř, blesky a hromy. Izraelité tak mohli alespoň částečně vnímat autoritu, která za těmito přikázáními stojí. Poté obdržel Mojžíš přikázání na dvou kamenných deskách. Bible říká, že Bůh sám vyryl na desky přikázání. Mojžíš měl desky uschovat ve svaté arše úmluvy. Umělecky vypracovaný kryt archy úmluvy s dvěma anděly ze zlata, kteří shlíželi na zákon, byl nazván „trůnem milosti“. Poselství tohoto ztvárnění je, že nad Božím morálním zákonem stojí Boží milost.

Co ale stojí v těchto deseti přikázáních v originále? Protože od té doby existují také různé církevní variace. V Bibli začínají přikázání takto: „Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ () To je úvod. Zákonodárce se představuje: Je „jejich“ Bůh, který je vysvobodil z otroctví. Až po tomto představení a této dobré zprávě přichází první pokyn, jak má lid jednat. Tyto pokyny se dají překládat také slovy „budeš“. Bůh vysvobozuje lidi, aby mu sloužili dobrovolně.

Potom teprve přichází ve vší stručnosti první přikázání:

Tím měl být Izrael a v širším smyslu i celé lidstvo ochráněno před modloslužbou. Nám „moderním“ lidem se zde nabízí samozřejmě otázka: Je to pro nás dnes vůbec ještě důležité? Vždyť nežijeme v pralese. Neuctíváme žádné modly ze dřeva nebo z kamene. Nejsme přece pověrčiví. Ale pozor, ne tak rychle. Co třeba fotbal o víkendu nebo milované auto? Nejsou pro nás věci důležitější než Bůh? Myšleno je zde vše, co je v našem životě „číslo 1“. To může být balík peněz nebo i vlastní přerostlé ego.

Druhé přikázání je už delší:

Bůh nemůže být s nikým a s ničím srovnáván. Je jedinečný a nedá se obrazně znázornit. Každý materiální obraz Boha, který si sami vytvoříme, je špatný. A to má následky. Máme sklon k tomu, abychom se v našem jednání přizpůsobovali představám o Bohu. A pak předáváme tyto představy dalším generacím. Tady nám Bůh připomíná, že v sobě spojuje lásku a spravedlnost, milosrdenství a vyvození následků. Chce být uctíván jako ten, který je Nepochopitelný a Neviditelný, ale zároveň jako náš Otec. Ano, jde o uctívání. Jedině Bůh, náš Stvořitel, si zasluhuje být uctíván.

Třetí přikázání má také s Bohem co do činění:

Kdo si uvědomuje velikost a svatost Boha, bude o Něm hovořit jedině s úctou, a ne bezmyšlenkovitě a lehkomyslně – a jedině tehdy, když má na mysli skutečně Boha. Slova „Můj Bože“, „Ó Bože“, „Ježíši“ a „Díky Bohu“ by nikdy neměla zaznívat lehkomyslně a bezmyšlenkovitě. Kdo nevěří v Boha a kdo nechce Bohu vědomě za něco poděkovat, by také neměl říkat „Díky Bohu“.

Čtvrté přikázání zní:

To je nabídka pro lidi žijící ve stresu: každý týden můžeme jeden celý den vypnout, načerpat, strávit čas s Bohem a s rodinou. I „otrok, otrokyně a host“ jsou v tomto přikázání zahrnuti. Toto přikázání nezačíná příkazem, ale slovy „Pamatuj“. Je zajímavé, že čtvrté přikázání bylo uvedeno v platnost již na konci stvořitelského týdne. Již tehdy Bůh sedmého dne odpočinul a tento den „posvětil a požehnal“. To znamená, že Bůh tento den učinil výjimečný na rozdíl od všedních dní a věnoval ho společenství Stvořitele a stvoření. Toto přikázání – nejdelší ze všech deseti přikázání – obsahuje do určité míry pečeť autority zákonodárce: On je Pán, Stvořitel nebe a země. Jako takový má oprávněný nárok na nás, a k tomu účelu ustanovil památný den. V tomto dni má člověk pamatovat na to, že Bůh je Stvořitel. Ale nejde zde pouze o nějaký sedmý den, ale o skutečný sedmý den. Ježíš vstal z mrtvých prvního dne v týdnu. Když je tedy neděle první den v týdnu, pak je sobota poslední den v týdnu. Tak to také bylo uvedeno až do začátku 70. let 20. století v našich kalendářích. A jedině tak může středa ležet uprostřed týdne.

Zatímco jde v prvních čtyřech přikázáních o vztah člověka k Bohu, tvoří dalších šest přikázání základ pro mezilidské vztahy. A tyto vztahy začínají v rodině.

Proto zní páté přikázání v Bibli:

To se nám nemusí jevit dobové, ale přesto je to základní hodnota naší společnosti. Základní jednotka každého národa je rodina. Rodiče mají zodpovědnost za výchovu svých dětí. Pokud budou tuto zodpovědnost plnit s láskou, pak se budou děti svým rodičům rády podřizovat. Budou se učit důvěry, respektu, ohleduplnosti a smyslu pro řád a budou jednat se svými rodiči až do vysokého věku s respektem.

Šesté přikázání je krátké, ale obsažné:

Na první pohled se zdá, že s tímto přikázáním má málokdo z nás problém. Ale ve svém známém kázání na hoře Ježíš objasnil: „soudu propadne každý, kdo se bez příčiny hněvá na svého bratra. Kdo by svému bratru řekl: ““, propadne . Kdo by mu řekl: “Blázne”, propadne ohnivé .“ () Pokud je vražda „ovocem“, pak je nenávist její „kořen“. To znamená, že vraždění začíná již nenávistí v našich srdcích. A ta se projevuje v našich zlých slovech a v nevraživosti. V tomto smyslu je jednodušší tento zákon překročit více, než si člověk myslí. Pozitivně vyjádřeno to znamená, abychom činili vše, co nás udržuje při hodnotném prožívání života.

Také sedmé přikázání je krátké a jasné:

Podle biblického pojetí je manželství mezi mužem a ženou včetně jejich sexuality Boží dar – již od stvoření. „Vynálezce“ manželství si tímto zamýšlel něco velmi krásného. Jak mnoho utrpení ale působí nevěrnost a rozvod! Před tím nás Bůh chce uchránit. V kázání na hoře Ježíš vysvětluje toto přikázání více do hloubky: „Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu tak, že po ní zatouží, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ () I při cizoložství a rozvodu se nachází kořen v „srdci“, v neukázněných myšlenkách a pocitech. Bůh si přeje, aby naše děti vyrůstaly ve stabilní rodině. Přikázání vyzývá k tomu, abychom investovali do udržování manželství – abychom partnera milovali a byli mu nekompromisně věrní.

Osmé překázání se jistě nachází v zákoně každého státu:

K tomu se nepočítá pouze krádež materiálních statků, ale také duševního vlastnictví – například když se jedná o Copyright (autorská práva). K tomu ale také patří čestnost v zachovávání pracovní doby, placení daní, vrácení půjčených peněz a statků atd. Kdo zachází zodpovědně a čestně s majetkem druhých, má čisté svědomí a mnoho přátel. Kromě toho projevuje své schopnosti ve „vyšších“ úkolech. Bůh nechce pouze chránit náš majetek, ale také nás chce povolat, abychom se dělili o majetek s těmi, kteří jsou v nouzi.

Deváté přikázání říká:

To se nevztahuje pouze na čestnost před soudem nebo v obchodním životě, ale také především na zdržení se pomluv. Někdo jednou řekl, že si nemůže dovolit lhát, protože by si jinak musel příliš mnoho pamatovat, co komu řekl. Jsou samozřejmě i jiné motivy, proč říci pravdu. Má to co do činění se schopností přiznat chybu a vážit si druhého natolik, že mu svěříme pravdu. Ale říci nepříjemnou pravdu v lásce a přitom druhého nezranit – to je umění!

Desáté přikázání v biblickém originále zní:

Zde jde o to, abychom dokázali ovládat vlastní myšlenky a pocity. Závist a žádostivost plodí špatné ovoce, pokud to člověk dopustí. Od špatné nálady a nespokojenosti přes lži, šikanu, krádeže a rozvod až k vraždám a válkám. Proto nás Bůh ve svém desátém přikázání vyzývá, abychom milovali svého bližního láskou, která druhému přeje a dokáže se radovat z jeho užitku. Je pravda, že šťastný není ten, kdo má všechno, ale ten, kdo je spokojený s tím, co má. Neměli bychom se v naší touze po majetku a úspěchu měřit s konkurencí. Do té míry je Desatero přikázání také recept pro spokojený život.

Pro koho platí ale těchto deset přikázání? Král Šalomoun shrnul ve stáří své moudré rady do slov: „Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka.“ () Desatero přikázání platí univerzálně. Kdybychom se podle nich řídili, a sice slovem a duchem, pak bychom se měli jako v ráji.

Jednou se Ježíše zeptali, jaké přikázání je nejdůležitější. On odpověděl: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“ (). To je to nejvyšší a největší přikázání. Ale druhé je mu podobné: ´Miluj svého bližního jako sebe samého.´ (). Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ () V Ježíšových očích je láska shrnutí všech přikázání: první čtyři popisují lásku k Bohu a dalších šest lásku k bližnímu. Ježíš neříká, že tato dvě přikázání nahrazují původních deset, ale že všechny ostatní v těchto dvou „spočívají“ (asi tak, jako spočívají dveře ve stěžejích): stěžeje nemůžou dveře nahradit, ale bez nich nejsou dveře použitelné. Opravdové dodržování Desatera bez lásky nefunguje. Kdo se o to pokouší, ten se stane tvrdým a bezcitným. Ale skutečně milovat Boha a bližní a nedodržovat tento morální zákon – to také nefunguje. To by bylo jen povrchním citovým omámením. Jedině čin potvrzuje lásku. Proto napsal apoštol Jan: „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. “Kdo říká: “Znám ho,” a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není. Kdo však zachovává jeho slovo, v tom se skutečně Boží láska stala dokonalou.” () To je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká.” () Co člověk dělá z lásky, to dělá rád.

Při srovnání Desatera přikázání mezi katechismem a Biblí je znatelných několik změn. V katolické verzi chybí druhé přikázání zcela (proto každé další postupuje o jedno dopředu; proto se z třetího stává druhé, z čtvrtého třetí atd.). Zato desáté přikázání je rozděleno (aby byl zachován počet deseti). A třetí přikázání v katechismu říká něco naprosto jiného, než čtvrté v Bibli: Nevztahuje se již na Bohem stanovený sedmý den jako památný den stvořitelské moci a autority zákonodárce, ale pouze na „Den Páně“. Tím je v pozměnění Božího zákona myšlena neděle. Odkud pochází toto pozměnění? Kdo může vůbec změnit zákon? Normálně to může udělat jedině zákonodárce nebo úřední moc, která stojí nad zákonodárcem. Byla tato změna alespoň schválena Bohem? Jako morální zákon je Desatero přikázání také výrazem Božího charakteru – o tom ale říká apoštol Jakub, že u Boha není „proměny ani střídání světla a stínu.“ () Zůstává sám sobě věrný. A říká: „Neznesvětím svou smlouvu, nezměním, co vyšlo z mých rtů.“ ()

Ježíš, Boží syn, který se stal člověkem, zdůrazňuje v kázání na hoře:

To je jednoznačné. Ježíš potvrdil platnost Desatera: skrze svůj život (držel se Desatera podle ducha i podle Písma), zjevně také svým učením a především svou smrtí. Protože jako nevinný zaplatil trest viníků. A vinni jsou všichni lidé; protože překročením přikázání – tedy hřešením – jsme se všichni stali vinnými. Ježíš zemřel, aby nás zachránil – ale on nemohl a nechtěl zákon zrušit. Proto i apoštolové Desatero potvrdili a nezměnili.

Je zajímavé, že již skrze proroka Daniele byl již přibližně 600 let před Kristem předpovězen výskyt moci, která změní přikázání: „Bude mluvit proti Nejvyššímu… Bude se snažit změnit doby a zákon.(ČEP)“ () Tato změna zákonu je tedy předpovězena – ale je Bohem schválena? V žádném případě! Mnohem více je v Bibli řečeno, že se bude prosazovat moc, která „se opováží“ změnit požadavky zákona. Tato moc je označována za „rouhavou“. Zůstaňme tedy u biblického Desatera přikázání, jak si Bůh přeje.

V pozměnění Desatera přikázání byly smazány či změněny celkem dvě nejdelší, tedy nejobsažnější přikázání. Co je jejich společným prvkem? Obě přikázání mají co do činění s uctíváním Boha a jeho autoritou: druhé přikázání nás chce chránit před falešnými Božími obrazy a špatným způsobem uctívání. Čtvrté přikázání označuje Boha jako Stvořitele nebe a země a udává určitý den k uctívání Boha. Touto změnou je nahrazen božský symbol symbolem jiné moci. I tato moc požaduje uctívání a poslušnost. Tak se při zachovávání Desatera přikázání buď v původní, nebo ve změněné formě naskýtají dvě otázky: Čí autoritu posloucháme? A koho uctíváme?

Desatero Božích přikázání

Podle Bible (Český studijní překlad: )

přikázání:
Já Hospodin, jsem tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mne.
přikázání:
Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobnění toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a na čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy.
přikázání:
Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, protože Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo bere jeho jméno nadarmo.
přikázání:
Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách, protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho.
přikázání:
Cti svého otce a svou matku, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
přikázání:
Nebudeš vraždit.
přikázání:
Nebudeš cizoložit.
přikázání:
Nebudeš krást.
přikázání:
Nebudeš vydávat proti svému bližnímu falešné svědectví.
přikázání:
Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.”

Katechismus Katolické církve

1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš
7. Nepokradeš
8. Nepromluvíš křivého svědectví.
9. Nepožádáš manželky bližního svého.
10. Nepožádáš statku bližního svého.

Evangelický katechismus

Vydán Evangelickou církví v Rýnsku 1962

1. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
2. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho za účelem uctívání.
3. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.
4. Pomni, abys den sváteční světil.
5. Cti otce svého i matku svou.
6. Nezabiješ.
7. Nezcizoložíš.
8. Nepokradeš.
9. Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
10. Nebudeš dychtit po tom, co patří tvému bližnímu.

V této souvislosti se nabízí také otázka: Jaký úkol má vůbec Desatero přikázání?

Wikipedie vysvětluje:

A BR-online zmiňuje:

Ani hra nefunguje bez pravidel. Litujeme toho, že jsme ztratili hodnoty. Desatero přikázání nám tyto hodnoty může zprostředkovat. Potřebujeme je, a sice ve formě, kterou nám dal Bůh. Jsou měřítkem pro dobré a zlé, pro správné a špatné. Díváme-li se na to takto, pak není Desatero přikázání omezováním naší svobody, ale důležitou životní pomocí.

Je ale zajímavé, že mnoho křesťanů má problém s tím, aby Desatero přikázání a jeho roli správně začlenili do své víry a do života. Existují dva extrémy: zákonictví (legalita: představa, že si můžeme dodržováním přikázání zajistit nebe) a bezzákonnost (anarchie: Desatero přikázání bylo Ježíšem zrušeno, pozbylo platnosti, dodržování přikázání již není nutné, protože je člověk spasen skrze milost).

Přitom náleží Desateru přikázání dle Bible ve skutečnosti důležitá role: apoštol Pavel jej označuje za „svaté, spravedlivé a dobré“ a říká: „skrze Zákon je poznání hříchu“. () A hřích je právě přestoupení zákona. Proto srovnává apoštol Jakub zákon se zrcadlem. Účel zrcadla není, aby očistilo pozorovatele, který je špinavý. Mnohem více má upozorňovat na to, aby se člověk umyl. Zničit umyvadlo je v tomto případě bezúčelné. Čistější se tím člověk nestane. To, že označíme přikázání za neplatná, nezmění nic na našem stavu. Nechat si ale zákonem „nastavit zrcadlo“ vede k poznání, že jsme překročili zákon a jsme tedy „hříšníky“. (A: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ )

Kdo si je vědomý toho, že přestoupením zákona Božího zasluhuje věčnou smrt, ten touží po nezaslouženém daru věčného života, který Bůh nabízí tomu, kdo přichází se svou vinou k Ježíši a svou vinu v důvěře přenese na toho, který ji zaplatil na kříži. Tak může mít člověk pokoj a pravou naději. Je pak ale člověk „osvobozen“ od dodržování zákona? To se někdy tvrdí. Je snad někdo, kdo byl omilostněn, do budoucna osvobozen od dodržování zákona? Kdo zažil odnětí trestu, bude rád nadále dodržovat zákony. Proto říká Ježíš ke svým následovníkům: „Pokud mě milujete, budete zachovávat má přikázání.“ () A jedné ženě, kterou chtěli ukamenovat za cizoložství, Ježíš odpustil hřích a řekl: „Jdi a už nehřeš.“ () Nikdo nemůže být Bohem přijat díky svému „správnému chování“. Protože podle takového měřítka by nikdo z nás neměl šanci. Kdo ale ví, že je Bohem přijat, získal v důvěře v Ježíše odpuštění a vnitřní pokoj, ten bude chtít žít jinak než dříve. Vyjádřeno „křesťanským jazykem“: Nikdo nebude spasen dodržováním zákona – ale kdo je spasen, bude chtít dodržovat zákon rád. Přikázání jsou pro něj jako „svodidla“ na nebezpečné cestě. A je to láska, která motivuje k dodržování přikázání.

Ale může člověk vůbec dodržovat přikázání, a sice ne formálně, ale tak, jak je objasnil Ježíš? Apoštol Pavel říká: „Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.“ () Žádný „normální“ nebo přirozený člověk není schopný sám ze sebe dostát vysokým mravním Božím normám. Ale Bůh může člověka zcela změnit. A to také chce. Říká: „Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité. Svého ducha dám do vašeho nitra a způsobím, že budete žít podle mých ustanovení a má nařízení budete zachovávat a plnit.“ () Tak může Bůh změnit lidi, kteří opětují jeho lásku a spoléhají se na jeho zaslíbení! V jeho síle je vše možné! Proto také říká apoštol Pavel: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ ()

Ježíš dodržoval na této zemi dokonale Boží přikázání. Jedině tak mohl jako nevinný nést trest za viníky, odpykat si jejich trest a nabídnout jim vysvobození z otroctví – ne z otroctví Egypta, ale z otroctví hříchu. Jde o vysvobození z nutkání činit to, co je zvrácené. Proto uschopňuje lidi, kteří se mu svěřili, aby stále více následovali jeho vzor a jednou s ním mohli žít tam, kde už není nic zlého a kde jsou dodržována přikázání samozřejmě a ze srdce. To je jeho plán. My lidé ale máme tu svobodnou volbu, jestli ho chceme následovat nebo jestli chceme jít svou vlastní cestou. V každém případě platí: vyplatí se přijmout těchto deset jednoduchých a jasných Božích přikázání do svého života za pravidla.

Autor:
Erhard Müller, „Desatero přikázání: originál a padělek, Původ a význam nejstaršího kodexu chování na světě“, Info Vero (Vydání 2, květen 2012), S. 52-59