Jak, kdy a proč byl den odpočinku přesunut ze soboty na neděli?

Mnozí z těch, kteří zachovávají neděli, argumentují, že se změna dne odpočinku ze sedmého na první den týdne datuje až k Ježíši a Jeho apoštolům. Tvrdí, že u většiny křesťanů zachovávání neděle nahradilo sedmý den sobotní už v prvním století po Kristu a ustanoveným zvykem se stalo v polovině druhého století. Proto tvrdí, že by všichni křesťané v dnešní době měli pohlížet na sedmý den odpočinku jako na židovské ustanovení, které by se nemělo zachovávat. Jelikož byla neděle prvním dnem stvořitelského týdne (Gn 1:5) a dnem, kdy Kristus vstal z mrtvých (Mt 28:2-20; Mk 16:1-9), měla by být zachovávána jako den křesťanské bohoslužby a radosti, v souladu se zvykem raných křesťanských otců. Ve skutečnosti, ti kdo zachovávají neděli, tvrdí, že zachovávání soboty je vysoce zákonický zvyk, který je hluboce propojený se židovskými obřadními praktikami, které Ježíš zrušil, když zemřel na kříži.

Tato teorie vyvolává celou řadu otázek ohledně učení Nového zákona a historických záznamů. Přesunul Ježíš den odpočinku ze sedmého na první den týdne? Usilovali apoštolové o to, aby byla neděle zachovávána jako památník Kristova vzkříšení? Zachovávali oni sami neděli jako den bohoslužby? Stala se neděle pro většinu křesťanů náhradou za sobotní bohoslužbu už v druhém století po Kristu? Byla sobota považována ranými křesťany za čistě židovské ustanovení, bezvýznamné pro následovníky Krista? Co nám říká historie ohledně důvodu pro změnu sedmého dne na první den týdne? Tyto otázky jsou pro dnešního křesťana stěžejní! Pokud by se ukázala tato teorie, že Kristus a apoštolové podnítili zachovávání neděle, jako nebiblická a historicky mylná, pak by ti, kteří ji tak zaníceně propagují, ve skutečnosti podporovali nekřesťanskou praxi. Pokud Ježíš a apoštolové zachovávali sobotu, a zachovávání neděle se vplížilo do křesťanské církve v průběhu staletí, když se pohanské myšlenky a praktiky staly přijatelnějšími, pak ti, kteří dnes sobotu odmítají, zavrhují jedno z Kristových přikázání a jsou proto ve vážném nebezpečí, že Bůh odmítne je. Být křesťanem znamená věřit a konat jako Ježíš (Jn 14:15; Zj 3:21; 12:17; 14:12). Vyznávat víru v Krista a přitom odmítat části Jeho učení a odmítat žít a uctívat Boha, tak jak vyučoval, znamená, dopouštět se závažného hříchu. „Kdo říká: ‚Znám ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není. Kdo však zachovává jeho slovo, v tom se skutečně Boží láska stala dokonalou. Podle toho poznáváme, že jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on.“ (1Jan 2:4-6)

Začneme tím, co říká Písmo a poté přistoupíme k historickým záznamům, abychom tak odpověděli na výše položené otázky. Daleko kompletnější pojednání o otázce, zda sobota či neděle, můžete najít v knize Kennetha A. Stranda, „Sobota v Písmu a historii“ (Washington, DC.: Review and Herald, 1982) – Naleznete online zde.

Přesunuli Ježíš a apoštolové den bohoslužby ze sedmého sobotního dne na neděli, první den týdne?

Slovo „neděle“ se v Bibli nenachází. V Novém zákoně je osmkrát zmíněn první den týdne. V žádném z těchto osmi případů není řečeno, že by se mělo jednat o den bohoslužby, ani že by se mělo jednat o křesťanskou náhradu za starozákonní sobotu, a také nikde tyto texty nenaznačují, že by se měl první den týdne stát památníkem Kristova vzkříšení. Pojďme nyní zběžně projít těchto osm novozákonních úryvků, které zmiňují první den týdne.

Matouš 28:1-2: „Po sobotě, když už svítalo na první den týdne, přišla Marie Magdalská a ta druhá Marie, aby se podívaly na hrob. A hle, nastalo veliké zemětřesení…“

Ježíš byl ukřižován v pátek. Přes sobotu odpočinul v hrobě a vstal v neděli časně z rána. Tento verš ukazuje, že ženy učednice se vrátily k hrobu hned při první příležitosti po Ježíšově smrti a pohřbení. Protože sobota přišla po Jeho pohřbu tak brzy, nemohly k hrobu přijít dříve než v sobotu po západu slunce. (Sobota začínala západem slunce šestého dne a končila západem slunce sedmého dne; viz. Lev 23:32; Neh 13:19; Mk 1:21,32) V neděli časně z rána tak nastal nejpříhodnější čas, kdy mohli hrob navštívit.

Marek 16:1,2: „Když uplynula sobota, Marie Magdalská, Marie matka Jakubova a Salome nakoupily vonné látky, aby přišly a pomazaly ho. A časně ráno prvního dne týdne, když vyšlo slunce, přicházely k hrobce.“

Marek zaznamenává stejné události jako Matouš, jen s dodatečnou informací, že ženy toho nedělního rána navštívily hrob s výslovným záměrem pomazat Ježíšovo tělo vonnými látkami.

Marek 16:9: „Ráno prvního dne týdne, když Ježíš vstal, ukázal se nejprve Marii Magdalské, od níž kdysi vyhnal sedm démonů.“

Tento verš jednoduše zaznamenává, že po svém vzkříšení se toho nedělního rána Ježíš ukázal Marii Magdalské.

Lukáš 23:54 – 24:1: „Byl den přípravy [den Ježíšovy smrti a pohřbu] a nastávala sobota. Ženy, které s ním přišly z Galileje, ho doprovodily; viděly hrob i to, jak bylo jeho tělo uloženo. Pak se vrátily a připravily vonné látky a oleje. V sobotu podle přikázání zachovaly klid. Prvního dne týdne velmi časně ráno přišly k hrobce nesouce vonné látky, které připravily.“

Sobota nastala pár hodin po Ježíšově smrti na kříži. Ženy učednice „v sobotu podle přikázání zachovaly klid“ (Luk 23:56). Poté velmi brzy ráno prvního dne navštívily hrob, aby pomazaly Ježíšovo tělo. Skutečnost, že zachovaly sobotní odpočinek, je dostatečným indikátorem, že Ježíš se nikdy nepokoušel změnit tento den či naznačit, že po Jeho smrti by ho měl nahradit první den. Lukáš, i když svůj záznam píše řadu let po této události, neudává nejmenší poznámku o tom, že i když tyto Ježíšovy učednice zachovaly sobotu, není již takováto praxe od křesťanů očekávána. Jednoduše zaznamenává, že sobotní den „podle přikázání“, na která Ježíšovi následovníci pečlivě dbali, byl den následující po dni, ve kterém byl Ježíš ukřižován (pátek) a přede dnem Jeho vzkříšení (neděle).

Jan 20:1: „Prvního dne týdne přišla Marie Magdalská časně ráno, ještě za tmy, ke hrobu a uviděla kámen odvalený od hrobu.“

Marie Magdalská navštívila hrob časně ráno prvního dne týdne. Není zde opět nic řečeno o neděli jako o dni bohoslužby či odpočinku.

Jan 20:19: „Když byl večer téhož dne, prvního v týdnu, a učedníci byli ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: ‚Pokoj vám.‘“

Večer toho prvního dne týdne byli učedníci shromážděni za zavřenými dveřmi „ze strachu před Židy“. V tu chvíli se jim Ježíš zjevil. Tento text neříká, že proto má být neděle dnem bohoslužby. Jelikož se Ježíš zjevil večer prvního dne týdne, bylo již po západu. Podle židovského počítání to byl vlastně začátek druhého dne (pondělí; viz. Gen 1:5,8). O týden později, když byl přítomný také Tomáš, se Ježíš učedníkům zjevil znovu (verš 26). Avšak když to Jan zaznamenává roky po této události, neuvádí nic ohledně neděle jakožto dni pro křesťanskou bohoslužbu. Janův popis nedává žádný příkaz ohledně neděle jako náhrady za sobotu či jako nějakým způsobem odlišném dni od dní ostatních. Nenajdeme zde také žádný náznak, že by se proto neděle měla zachovávat jako památník Kristova vzkříšení.

Skutky 20:7: „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba. Pavel s nimi rozmlouval, protože chtěl druhý den odejít, a protáhl svou řeč až do půlnoci.“

Jelikož se setkání konalo v noci prvního dne týdne, mohlo se jednat o sobotu večer. Podle židovského počítání sobota skončila a první den týdne začal západem slunce sedmého dne. Pokud se jednalo o neděli večer, neudává tato událost žádný náznak, že má být neděle zachovávána jako den bohoslužby. Následující verše zaznamenávají, že Pavel kázal ve čtvrtek. Dalšího dne po zmíněném setkání ve Skutcích 20:7 (pondělí), Pavel a jeho společníci vyplouvají do Mitylény (Sk 20:13-14). Následujícího dne (úterý) dorazili do blízkosti Chiu (verš 15). Další den (středa) připluli k Samu (verš 15), a den poté (čtvrtek) dorazili do Milétu. Starší sboru v Efesu se s Pavlem potkali v Milétu a on jim kázal (Sk 20:16-36). Jelikož se toto křesťanské setkání konalo ve čtvrtek, měli bychom z toho vyvozovat, že čtvrtek má být dnem pro běžnou křesťanskou bohoslužbu, který nahrazuje zachovávání sedmého dne odpočinku? Náboženské shromáždění konané v neděli, ve čtvrtek, či jakýkoliv jiný den, zjevně nečiní z takového dne náhradu za sedmý sobotní den, ani to z něj nedělá den pravidelných křesťanských bohoslužeb a odpočinku. Lámání chleba prvního dne týdne nemá žádný speciální význam, jelikož učedníci lámali chléb „denně“ (Sk 2:46). Není nám řečeno, zda se jednalo o památku Večeře Páně, ani nám není řečeno, že kvůli tomu by měla být neděle k tomuto účelu vyhrazeným dnem. Aby člověk vyčetl ze Skutků 20:7 posvátnost neděle, musí tento text znásilnit.

1. Korintským 16:1-3: „Pokud jde o sbírku pro svaté: jak jsem přikázal galatským sborům, tak učiňte i vy. V první den týdne ať každý z vás doma dá stranou tolik, kolik bude moci uložit, aby se sbírky nemusely konat teprve tehdy, až k vám přijdu. Až budu u vás, pošlu s potvrzujícími dopisy ty, které uznáte za hodné, aby odnesli váš dar do Jeruzaléma.“

Tyto verše mohou být doslova přeloženy z řečtiny následovně: „A pokud jde o sbírku pro svaté: jak jsem přikázal galatským sborům, tak učiňte i vy. V první den týdne ať každý z vás sám u sebe dá stranou (či ‚uloží‘) tolik, kolik bude moci uložit, aby nemusely být žádné sbírky až k vám přijdu.“

Slovní spojení „sám u sebe“ (par‘ heauto), následované „dá stranou“ či „uloží“ (thesaupizon), nenechává žádný prostor pro spekulaci, že by se mělo jednat o sbírku při bohoslužbě. Křesťanský věřící si měl zkontrolovat své účty v neděli a doma odložit obnos, který chtěl Pavlovi věnovat na podporu církve. Když Pavel dorazil, byly sesbírány dohromady dary všech jednotlivců.

Ježíš své učedníky učil zachovávat sobotu, až bude po smrti (Mt 24:20). Ježíšova instrukce byla součástí Jeho výkladu Daniele 8. kapitoly (viz. Mt 24:15). Daniel předpověděl, že moc malého rohu zde bude pokračovat až do ustanovení Božího království (Dan 8:25). Proto Ježíšova rada utéct před mocností malého rohu nebyla omezena na křesťany v době zničení Jeruzaléma (70 po Kr.). Na konci času, během velkého soužení z Matouše 24:21, které předobrazovaly dřívější soužení, bude muset Boží lid utíkat znovu. Ježíšova rada, abychom se modlili, aby k našemu útěku nedošlo v sobotu, zdůrazňuje Jeho přání, abychom v sobotu dělali pouze to, co je slučitelné s uctíváním a duchovním odpočinkem.

Kniha Skutků zaznamenává (Sk 13:14-15.42-46; 16:13; 18:4), že apoštolové důsledně zachovávali sobotu jako čas k bohoslužbě a společenství. Nešlo však pouze o setkávání se s Židy v synagoze. Ve Filipech se Pavel a jeho společníci sešli k bohoslužbě u řeky. Lukáš říká: „V sobotní den jsme vyšli za bránu podél řeky, kde jsme se domnívali, že je místo k modlitbě“ (Sk 16:13). Apoštolové si vybrali místo u řeky, o kterém se domnívali, že bude vhodné pro sobotní bohoslužbu a tam se modlili a svědčili.

Ježíš a apoštolové zachovávali sedmý sobotní den a ostatní učili, aby tak činili také.

Odmítl sobotu apoštol Pavel?

I přes důkaz, že Ježíš sobotu zachovával (Luk 4:16) a vyzýval své učedníky, aby dělali totéž (Mat 24:20), a navzdory důkazu, že Pavel sobotu běžně zachovával (Sk 13:14-15.42-46; 16:13; 17:2; 18:4), se někteří studenti Bible soustřeďují na některé texty v Pavlových listech, jako na zdánlivý důkaz, že Pavlovi šlo o zrušení soboty. Běžně se v tomto kontextu zmiňují dva texty, Římanům 14:5,6 a Koloským 2:13-17.

Text z Římanům zní v kontextu takto:

„Slabého ve víře přijímejte, ale ne proto, abyste posuzovali jeho názory. Někdo věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen zeleninu. Ten, kdo jí, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť nesoudí toho, kdo jí. Vždyť Bůh ho přijal. Kdo jsi ty, že soudíš cizího sluhu? Pro svého pána stojí nebo padá. A on bude stát, neboť Pán je mocen ho postavit. Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí. Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu.“ (Římanům 14:1-6)

V překladu Františka Žilky zní 5. a 6. verš následovně:

“Některý člověk soudí, že je rozdíl mezi dny, jiný soudí, že je den jako den. Každý měj odvahu vlastního přesvědčení. Kdo cení některý den výše, cení jej pro Pána; kdo jí, Pánu jí, neboť děkuje Bohu; kdo nejí, Pánu nejí a děkuje Bohu.”

K veršům 5 a 6 má R.C.H. Lenski tento mylný komentář:

„Nevidíme žádný důvod pro zamítnutí předpokladu, že se zde jedná o židovskou sobotu. Jaký jiný den by kterýkoliv římský křesťan považoval za důležitější než jiné dny? Že by se jednalo o nějaké dny zvolené jednotlivcem je sotva pravděpodobné. Není těžké vidět, že několik židovských křesťanů, z nichž někteří zřejmě také přišli ze staré matky církve v Jeruzalémě, stále lpěli na sobotě, stejně jako křesťané po Letnicích.“⁽¹⁾

Pokud se Lenski nemýlí, pak Pavel omlouvá ty, kdo nerespektují sedmý den odpočinku. Jiní učenci, kteří zachovávají neděli s Lenskim nesouhlasí.⁽²⁾ Lenski se zcela jistě mýlí. Pavel ve svých spisech konzistentně přijímá autoritu Desatera přikázání jako normu spravedlnosti. „Rušíme tedy vírou Zákon? Naprosto ne! Naopak, Zákon potvrzujeme.“ (Řím 3:31). Pavel tento zákon, který víra potvrzuje, identifikuje jako Desatero přikázání. „Co tedy řekneme? Je Zákon hříchem? Naprosto ne! Ale hřích bych nepoznal jinak než skrze Zákon. Vždyť o žádostivosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: ‚Nepožádáš.‘ … A tak Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. … Neboť víme, že Zákon je duchovní, já však jsem tělesný, prodaný do otroctví hříchu.“ (Řím 7:7,12,14) Kristus zemřel „aby byl požadavek Zákona naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha.“ (Řím 8:4)

Je nepředstavitelné, že by ten, který prokazoval tak silný respekt k Desateru přikázání, měl jedno z těchto přikázání odmítnout a prohlásit za nezávazné pro křesťany. Raoul Dederen proto komentuje takto:

„Je důležité však říct, že pokus o propojení soboty z Desatera přikázání se ‚dny‘ zmíněnými v této pasáži není pro každého přesvědčivý.⁽³⁾ Kdo by mohl mít před sebou Boží přikázání a říct lidem: ‚s tímto přikázáním si můžeš dělat, co se ti zlíbí; opravdu na tom nezáleží, zda jej dodržuješ či ne‘? Žádný z apoštolů by takovýto argument nevyslovil. A pravděpodobně by nikdo nebyl více překvapený nad takovouto interpretací než samotný Pavel, který měl pro Desatero, Boží zákon, který je ‚svatý, spravedlivý a dobrý‘, nejvyšší úctu. Kristus, norma všech Pavlových učení, byl nepochybně světitelem soboty. A sám Pavel, který evidentně nemohl být počítán mezi ‚slabé‘, světil sobotu, ‚jak bylo jeho zvykem‘ (Sk 17:2; Lk 4:16).”

„Neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o opaku. Pavel nepochyboval o platnosti týdenních sobot. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by Pavlem obrácení pohané či židé chtěli obětovat ‚židovskou‘ sobotu pro nějaký svůj vlastní den. Toto může být očekáváno pouze v pozdějších obdobích historie křesťanské církve a z jiných důvodů.“⁽⁴⁾

Na základě pečlivého zvážení textu vyvstává několik závěrů:

(1) Římanům 14 nemluví o morálních záležitostech, ohledně kterých máme napsáno jasné „I řekl Hospodin.“ Verše 1-4 jednoznačně říkají, že Bůh přijímá jak duchovně silného, který jí jakékoliv jídlo, tak duchovně slabého, který si myslí, že by měl jíst pouze zeleninu. O obou verš 4 říká, „A on bude stát, neboť Pán je mocen ho postavit.“

(2) Silnější křesťan, který jí jakékoliv jídlo, nejí to, co fyzicky škodí. Pokud by tak činil, bylo by to v rozporu s jeho křesťanským vyznáním. V dřívější části epištoly Pavel učí: „Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu“ (Řím 12:1). Záměrně vydávat za jídlo to, co Bůh označil za škodlivé (Lv 11; Iz 65:3,4; 66:15-17), nemůže být jednání, které by Bůh schvaloval; ani se nejde o přijatelnou aplikaci rady z Římanům 12:1. V 1. Korintským Pavel s vážností varuje, aby bratři neničili tělo, které je Boží chrám. „Nevíte, že jste Boží svatyně a že ve vás bydlí Duch Boží? Ničíli někdo Boží svatyni, zničí Bůh jej. Neboť Boží svatyně je svatá, a tou svatyní jste vy“ (1.Kor 3:16,17). Ale v Římanům 14 Bůh přijal stravu nevegetariánů. Zde se nejednalo o otázku zdraví. Jelikož Bůh přijímal obě dvě skupiny, netýkal se rozpor ohledně stravy morálního jednání (adiaphora); nebyla to otázka dobrých a špatných činů.

Pavel později v této kapitole píše: „Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě; jen tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté. Zarmucuje-li se tvůj bratr kvůli pokrmu, nejednáš již podle lásky“ (Řím 14:14,15). Toto je v souladu ze zmínkou v jeho dopise Timoteovi: „Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s děkováním“ (1.Tim 4:4). Měli bychom z toho tedy usoudit, že slimáci a šneci a ty druhy masa, které jsou ve Starém zákoně označené jako nevhodné pro konzumaci, se mohou nyní jíst, protože křesťanům byla dána neomezená svoboda v otázkách stravy? Zjevně ne! Pavel říká, že cokoliv, co Bůh stvořil jako přijatelné pro lidskou stravu, můžeme jíst. Ale Pavel tak neschvaluje jezení toho, co by bylo zdraví škodlivé, ať už by to bylo v Písmu specificky zmíněné nebo ne. Jelikož jsou naše těla chrámem Ducha svatého, pak to co je zdraví škodlivé je záležitostí morální. V Římě se nejednalo o zdravotní otázku; šlo o otázku osobní preference v záležitostech, které nezasahují do hodnocení dobrého a špatného v Božích očích. Avšak jedna ze stran nerozeznala, že na této specifické otázce stravování nezáleží. Vegetariáni, kteří se dnes zdržují požívání masa ze zdravotních důvodů, mají jinou motivaci než vegetariáni v římském sboru.

(3) V Římanům 14:5,6 Pavel řeší spor ohledně dní stejným způsobem jako problém se stravou. Tato otázka nebyla záležitostí morální, jak by tomu bylo, pokud by se zde zpochybňovalo jedno z Deseti přikázání. Sobota a bohoslužba v tomto textu nejsou ani zmíněny. Ať už se jednalo o jakékoliv dny, nebyla to záležitost rozlišení dobrého a špatného. Bůh přijal obě skupiny, ty, které ony dny světili, i ty, které ne. Ve světle Matouše 24:20 by Pán nemohl přijmout někoho, kdo by Jeho sobotní den nectil, protože jej ctil Ježíš za svého života na zemi (Luk 4:16) a ctil jej také sám Pavel (Sk 13,15,17,18).

(4) Raoul Dederen zdůraznil, že se zdá, že mezi zachováváním dní v Římě a vegetariánstvím slabších křesťanů je spojitost. Zdá se, že ti, kteří se zdržovali jistých jídel pro Pána, jsou ti, kteří zachovávali Pánu jisté dny (verš 6). Dederen navrhuje, že zde existovala skupina v římském sboru, která si zvolila zdržet se jistých jídel v jisté dny, které označila jako postní dny. Píše:

„Pavlovo stanovisko v Římanům 14:2, ‚Někdo věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen zeleninu‘ je nápadně podobné jeho myšlence v 5. verši, ‚Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité‘. Zmiňuje tyto dva příklady dohromady a později v této kapitole zmiňuje, že člověk nemá být souzen podle toho, co jí (verše 10-13), což by mohlo znamenat, že Pavel mluví o postních dnech. Zdá se z kontextu docela pravděpodobné, že Pavel zde spojuje stravu se zachováváním dní. Velmi pravděpodobně – avšak není možné to říci s jistotou – se zde apoštol zabývá postními dny v kontextu buď částečné, nebo úplné abstinence.

Zde by opět mohli způsobovat problém Esejci. Je jistě významné, že kromě zdržování se masa a vína – alespoň občas – byli také velice specifičtí, co se týče zachovávání dní. Posvětili určité dny, které obecný proud Židů nezachovával…

Objevují se zde některá relevantní pozorování, která mohou dobře propojit záležitost stravy s vyvyšováním některých dní nad jiné. Esejci se svědomitě zdržovali masa a vína – alespoň čas od času. Do běžného židovského kalendáře přidali některé postní dny. Ohledně tohoto bodu v židovství existovaly již před příchodem křesťanství. Je možné, že byl tento spor přiveden do křesťanského sboru a máme tak o něm záznam v Římanům 14? V tomto případě můžeme porovnat praxi slabých křesťanů s raně křesťanským zvykem postit se dvakrát do týdne, který je zaznamenán v Didaché. Není to také významné a relevantní, že i v této knize nacházíme záležitost stravy a dní společně v kontroverzní povaze?“⁽⁵⁾

Kniha Didaché, kterou Dederen cituje, byla napsána na konci prvního nebo na začátku druhého století.⁽⁶⁾ Odhaluje spor v křesťanské církvi ohledně postních dní. Relevantní část zní takto: „Vaše posty nesmí být stejné jako ty pokrytců. Postí se o pondělích a čtvrtcích; avšak vy byste se měli postit o středách a pátcích.“⁽⁷⁾ Pokrytci jsou odkazem na Židy, kteří se postili v pondělí a čtvrtek.⁽⁸⁾ V kontrastu s tím se měli křesťané postit ve středu a pátek.

Víme, že v Ježíšově době zde byl spor ohledně postu (viz. Mat 6:16-18; 9:14,15; Mk 2:18; Luk 5:33-35). Ve skutečnosti se v Ježíšově podobenství o farizeovi a celníkovi, farizej modlí, „postím se dvakrát týdně“ (Luk 18:12). Zdá se, že by to nebylo neobvyklé, aby se spor o postech v Ježíšově době přenesl do raně křesťanské církve spolu s živou diskuzí ohledně toho, jaké dny by měli být nejvhodnější k postu.

Někteří navrhli, že dny v Římanům 14:5-6 odkazují na obřadní svátky z židovského náboženského roku (viz. Lev 23; Num 28,29). Ačkoliv je to možné, zdá se být tento návrh vyloučen skutečností, že to byly dny sváteční (hodovní), nikoliv postní. Pavlova řeč o sporu ohledně dní (Řím 14) je spojena se záležitostí ohledně abstinence od jídla. Proto se zdá, že Dederenova poznámka ohledně přítomnosti asketické skupiny, jako např. Esejci, v římském sboru, kteří trvali na abstinenci od jistých potravin v jisté dny, je nejpravděpodobnějším vysvětlením. 

Druhý text, který je často citován jako důkaz, že Pavel sobotu zavrhl je Koloským 2:13-17. V překladu Bible 21 zní takto:

„13 Ano, i vás, mrtvé v hříších a neobřízce vašeho těla, spolu s ním obživil: odpustil nám všechny viny 14 a smazal ten nepřátelský dlužní úpis, jehož předpisy byly proti nám. Navždy jej zrušil, když jej přibil na kříž! 15 V něm odzbrojil vlády a mocnosti, veřejně je odhalil a slavil nad nimi vítězství! 16 Nenechte se tedy nikým odsuzovat kvůli jídlu nebo pití, kvůli svátkům, novoluním nebo sobotám. 17 Ty věci jsou stínem toho, co mělo přijít, ale podstata je v Kristu.“

Verše 13 a 14 mluví o tom, že Kristova smrt na kříži učinila možným Boží odpuštění hříchů věřícímu. Někteří by rádi, abychom věřili, že byl zákon přibit na kříž. Ale toto text neříká. To naše zadluženost, ve smyslu, že jsme porušili zákon, byla přibita na kříž. Verš 14 může být přeložen jako „vymazal rukou psaný záznam, který svými ustanoveními svědčil proti nám a který nám byl nepřátelský; odstranil jej z našeho středu tím, že jej přibil na kříž“. Rukou psaný záznam (řecky: cheirographon) odkazuje na dlužní úpis či potvrzení o dluhu.⁽⁹⁾ Tento dlužní úpis byl v ustanoveních (řecky: tois dogmasin). Bůh ustanovil, že „mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 6:23).

Ježíš na sebe vzal smrt, která patřila nám, abychom my mohli mít život, který patří Jemu (viz. Římanům 5:15-21). „On sám ve svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho zraněním jste byli uzdraveni“ (1 Petr 2:24). „Hospodin na něho nechal dopadnout vinu nás všech“ (Iz 53:6). „Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností“ (2 Kor 5:21). Byla to naše vina, pohřbená Ježíšem Kristem, co byla přibita na kříž. Jak jsme již výše zmínili, zákon zůstává jako vyjádření Boží spravedlnosti. Kristus zemřel „aby byl požadavek Zákona naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha“ (Řím 8:4).

Nejenže Ježíš trpěl za naše hříchy na kříži, ale také odzbrojil satana a jeho zástupy a veřejně ukázal světu a vesmíru jací doopravdy jsou padlí démoni. „Tak odzbrojil vlády a autority a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm“ (Kol 2:15)

16. verš dále přidává, že nikdo nyní nemůže věřícího soudit kvůli rituálnímu jezení a pití nebo kvůli dodržování obřadů spojených s obřadním zákonem. „To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus“ (verš 17).

Fráze: „kvůli svátkům, novoluním nebo sobotám“ (Kol 2:16) je idiomatický či stylizovaný odkaz na obřadní oběti, uskutečňované ve starozákonní svatyni (chrámu). Starozákonní pozadí je v Numeri 28 a 29 a Leviticus 23, kde jsou sepsány zápalné denní, týdenní, měsíční a roční oběti. Konalo se pět ročních svátků se sedmi obřadními sobotami. Těchto sedm obřadních sobot bylo:

(1) První den svátku nekvašených chlebů (Lev 23:7)

(2) Poslední den svátku nekvašených chlebů (Lev 23:8)

(3) Svátek týdnů, 50 dní po svátku nekvašených chlebů (Lev 23:21)

(4) Svátek troubení, prvního dne sedmého měsíce (Lev 23:24,25)

(5) Den smíření, 10. dne 7. měsíce (Lev 23:27-32)

(6) První den svátku stánků (Lev 23:35)

(7) Poslední den svátku stánků (Lev 23:36)

Sedm starozákonních textů určitou formou používají frázi „svátky, novoluní, soboty“ (1Par 23:31; 2Par 2:4; 8:12,13; 31:3; Neh 10:33; Eze 45:17; Oz 2:11). Tyto fráze konzistentně odkazují na zápalné oběti, které měli být přinášeny týdně, měsíčně a ročně. Obvykle „svátky“ označují pouze tři poutní svátky (nekvašené chleby, svátek týdnů či letnice, svátek stánků). „Soboty“ tedy musí zahrnovat obřadní soboty, jinak by například Šalomoun nepřinášel oběti na svátek troubení a na den smíření.

„Tehdy přinesl Šalomoun Hospodinu zápalné oběti na Hospodinově oltáři, který postavil před chrámovou předsíní. Podle každodenního určení pro přinášení obětí, jak přikázal Mojžíš o sobotách, o novoluních a o svátcích třikrát za rok: ve svátek nekvašených chlebů, svátek týdnů a svátek stánků.“ (2 Par 8:12,13)

Pokud zmíněné soboty nezahrnují obřadní soboty, pak Šalomoun selhal v přinášení určených obětí ve svátek troubení a v den smíření, protože vypsané svátky tyto dvě obřadní soboty nezahrnují.

Slovo „soboty“ ve frázi „svátky, novolunní, soboty“ označují zápalné oběti týdenní a roční (obřadní soboty). Koloským 2:16,17 jednoduše učí, že oběti přinášené týdně (soboty), měsíčně, či ročně, byly „stínem“, který ukazoval na Krista (viz. Žid 8:5; 10:1), a ztratily svůj význam na kříži. Nyní nemá nikdo právo soudit toho, kdo odmítne tyto obřady, které ukazovaly na oběť a nebeskou službu Ježíše Krista, zachovávat. Fráze „svátky, novolunní, soboty“ je jednoduše stylistický způsob jak odkázat na dočasné obřadní zvyklosti, které představovaly dílo našeho Spasitele.

Ačkoliv speciální oběti, které byli přikázány přinášet v týdenní soboty (Num 28; Lev 23) již nemají další význam, týdenní soboty sami o sobě zůstávají věčným památníkem Stvoření (Gen 2:1-3; Ex 20:8-11; Mat 24:20; Žid 4:9) a znamením posvěcení (Ex 31:13) a vykoupení  (Žid 4:9-11).

Jídlo a pití (Kol 2:16) může odkazovat na oběť jídla a pití, která byla přinášena Bohu společně se zápalnou obětí (viz. Num 28:2,5,7,9,13,14, atd.). Nebo může odkazovat na rituální jezení a pití či zdržování se jídla a pití, jak je to v případě Římanům 14:1-6. Nebo může odkazovat na jezení či nejezení jídla, které bylo obětované modlám (1 Kor 8)

Kdy a kde začalo zachovávání neděle?

Historie rané křesťanské církve říká, že nedělní bohoslužby spojené s postupně narůstajícím odmítáním sedmého sobotního dne, začaly v Římě v průběhu druhého století po Kristu. Zatímco křesťané okolo středozemního moře stále zachovávali sobotu, v Římě rostlo uctívání neděle. Postupně se tato praxe rozšířila z Říma na další místa. Během raného středověku bylo zachovávání neděle, ať už v té či oné podobě, vcelku běžné ve východní říši stejně jako na západě. Pro tento vývoj, počínající v Římě a rozšiřující se do dalších křesťanských center, existovaly tři úzce spojené důvody:

1. Ve druhém století ze soboty udělali postní den, zatímco z neděle den hodovní.

V židovství sobota nikdy nebyla dnem postu, smutku a pochmurné nálady. Byla to pro ně slavnostní událost. V Leviticu 23 a Numeri 28 se sobota zahrnuje mezi židovské slavnostní (hodovní, sváteční) dny. Apokryfní kniha Júdit říká: „A postila se (Júdit) po všechny dny svého vdovství, kromě sobotních večerů (sabbath evenings) a sobot, večerů novolunní a novolunní, a svátků a radostných dní domu Izraele.“ ⁽¹⁰⁾ Kniha jubileí vydala přísné varování tomu, kdo by se v sobotu postil: „A každý kdo činí jakoukoliv práci, nebo cestuje, nebo se stará o svou farmu… nebo se postí nebo v sobotu válčí: Ten, který dělá něco takového v sobotu, zemře…“ ⁽¹¹⁾

V druhém století římské křesťanské církve se praktika Velikonočního víkendu postupně přesunula na každý víkend v roce. Pátek a sobota se staly postními dny, zatímco neděle dnem hodování a radosti ve světle Kristova vzkříšení. Výsledkem bylo, že se sobota stala dnem postu a pochmurné nálady v kontrastu s nedělí, což byl den radosti a příjemné nálady.⁽¹²⁾

Na začátku třetího století napsal Tertulián o římských křesťanech:

„V každém případě někdy v tomto svém zastavení [postu] pokračujete dokonce i přes sobotu – den, který nikdy neměl být postem, kromě svátku pesach, podle jinde vysvětleného důvodu.“ ⁽¹³⁾

Tento důkaz naznačuje, že ke konci druhého století římská církev začala přesouvat praktiku postu o Velikonočním víkendu na každý víkend v roce, u kterých byly pátek a sobota postními dny a neděle dnem hodovním. Postupný efekt této změny byl, že se snižovala sobota a vyvyšovala neděle.

V době španělské synody v Elvíře (306 po Kr.) byla praxe sobotního postu běžným zvykem na západě:

„Rozhodli jsme se, že napravíme tuto chybu, že zachováváme prodloužený půst každou sobotu.“ ⁽¹⁴⁾

I když na začátku čtvrtého století se na mnoha místech na západě sobota slavila jako postní den, na východě toto nebylo zvykem. V pátém století se sobotní půst stal v Římě stálým zvykem. Důvodem je jasně viditelný v následujícím prohlášení papeže Inocence I. (402-417):

„Velmi jednoduchý důvod ukazuje, proč bychom se měli v sobotu postit. Jestliže slavíme Diem Dominicum (neděli), abychom prokázali úctu vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista, ne pouze o Velikonocích, ale také každý týdenní cyklus, když se společně sejdeme, abychom tento den uctili, a postíme se šestého dne, neměli bychom pominout sobotu, která se nachází mezi smutkem a radostí toho času.“ ⁽¹⁵⁾

Stejně jako byla sobota o velikonočním víkendu postním dnem, tak se argumentovalo, že by měla být stejná každá sobota v roce. Výsledkem bylo snížení soboty na úroveň dne smutku a žalu, v kontrastu s nedělí, což byl den křesťanské radosti a dobré nálady. Praktický efekt na křesťany byl, že je to vedlo k odvrácení se od soboty a k vyvýšení neděle jako speciálního svátku, který připomíná Kristovo vzkříšení.

Samuele Bacchiocchi píše: „To že byla církev v Římě největším zastáncem sobotního postu a že byla zapálená, aby jej předala ostatním křesťanským komunitám je dobře doloženo historickými záznamy od biskupa Calista (217-222), Hippolyta (170-236), papeže Silvestra (314-335), papeže Inocenta I. (401-417), Augustína (354-430) a Jana Kassiána (360-435). Půst nebyl označen pouze jako vyjádření smutku z Kristovy smrti, ale také, jak papež Silvestr empaticky uvádí, vyjádřit ‚opovržení vůči židům‘ (execratione Judaeorum) a vůči jejich sobotnímu ‚hodování‘ (destructiones ciborum).“ ⁽¹⁶⁾

2. Antisemitismus

„Po smrti Nera, zažili Židé zvrat. Z důvodů jejich vzrůstajícího nacionalismu, který na mnoha místech vyvrcholil v násilná povstání, byla proti nim namířena vojenská, politická, fiskální a literární potlačovací opatření. Vojenské statistiky krveprolití, uváděné současnými historiky, a dokonce s tím, že se jedná o střízlivé odhady, jsou ohromující. Například Tacitus (33-120) píše, že slyšel, že 600 000 Židů bylo obléháno ve válce v roce 70 po Kr. Dio Cassius (150-235) uvádí, že ve válce s Bar-kochbou v letech 132-135 bylo v boji zabito asi 580 000 Židů, kromě bezpočtu těch, kteří zemřeli hladem a nemocemi.“ ⁽¹⁷⁾

Bacchiocchi vyzdvihuje, že „za Vespasiána (69-79) byl zrušen jak Sanhedrin, tak i velekněžstvo; a za Hadriána… bylo zakázáno praktikování židovského náboženství a především zachovávání soboty.“ ⁽¹⁸⁾

Bacchiocchi píše: „Z literárního hlediska, v té době přišla nová vlna antisemitské literatury, nepochybně odrážející římskou náladu ohledně Židů. Spisovatelé jako Seneca († 65 po Kr.), Persius (34-62), Petronius († 66 po Kr.), Quintilián (35-100), Martial (40-104), Plutarch (46- po 119), Juvenal († 125), a Tacitus (55-120), kteří žili v Římě po většinu svého profesního života, Židy rasově a kulturně hanobili. Zvláště židovské zvyky zachovávání soboty a obřízka byly pohrdavě zesměšňovány jakožto příklady potupných pověr.“ (19)

Křesťané byli motivováni se od Židů v populaci a před panovníky oddělit. Psali proti židovskému zákonictví a začali na sobotu útočit. Justin Martyr, v Římě přibližně v polovině druhého století, zavrhl zachovávání soboty a poskytl nám první záznam o křesťanských nedělních bohoslužbách:

„A v den, kterému se říká den Slunce (neděle), se všichni, kteří žijí ve městech nebo na venkově, schází na jedno místo, kde se čtou spisy apoštolů nebo spisy proroků, tak dlouho, jak jen čas dovolí; poté, když čtenář přestane číst, předseda promluví a nabádá, abychom tyto dobré věci napodobovali. Poté všichni povstaneme a modlíme se, a jak jsme již dříve řekli, když naše modlitba skončí, je přinesen chléb, víno a voda, a předseda se podobným způsobem modlí a vzdává díky, podle toho, jak je schopen, a lidé souhlasně řeknou Amen… Avšak den Slunce (neděle) je ten den, kdy se společně scházíme, protože to bylo prvního dne, kdy Bůh změnil temnotu a hmotu, učinil svět; a Ježíš Kristus, náš Spasitel, stejného dne vstal z mrtvých. Protože byl ukřižován den před dnem Saturnu (sobota); a v den po dni Saturnu, což je den Slunce (neděle), se zjevil svým apoštolům a učedníkům, učil je tyto věci, které jsme my také předali vám ke zvážení.“ ⁽²⁰⁾

Tak začalo v Římě v polovině druhého století po Kristu nedělní shromažďování. Snaha o opozici k židovskému náboženství byla faktorem pro potlačení jejich soboty a jejímu postupnému nahrazení nedělí.

3. Pohanské uctívání slunce přispělo k vývoji uctívání neděle mezi křesťany

Uctívání Slunce bylo jednou z nejstarších praktik v římském náboženství. Na začátku druhého století po Kr. byl v Římě a v ostatních částech říše velmi vlivný kult Sol Invictus. Císař byl nazýván a uctíván jako bůh Slunce.

Planetární týden se ve starověkém Římě běžně používal již od počátku křesťanské éry. Dny v týdnu byly pojmenovány podle nebeských těles následovně: Slunce, Měsíc, Mars, Merkur, Jupiter, Venuše, Saturn. Den slunce týden začínal a byl považován za nejdůležitější den.

Křesťané z pohanů měli tendenci inklinovat ke svému uctívání Slunce a tudíž neděle. V raně křesťanském umění a literatuře se obraz Slunce často používal k vyobrazení Krista, toho pravého „Slunce spravedlnosti“.

„V nejstarší známé křesťanské mozaice (datované 240 po Kr.), nalezené pod oltářem Sv. Petra v Římě, je Kristus vyobrazen jako Slunce (helios) vystupující na dvoukolý vůz se svatozáří za hlavou, ze které vyzařuje sedm paprsků ve formě písmena T (narážka na kříž?). Tisíce hodin bylo věnováno malování slunečního disku s rovnoramenným křížem za hlavou Krista a jiných důležitých osob.“ ⁽²¹⁾

Bacchiocchi uvádí, že raní křesťané se přestali modlit směrem k Jeruzalému. Místo toho se dívali směrem k východu slunce. Křesťané přejali pohanský svátek dies natalis Solis Invicti (zrození Neporazitelného Slunce), 25. prosinec. Mnoho učenců je přesvědčeno, že církev v Římě všem křesťanům představila a zdokonalila uctívání dne Slunce (neděle). V Římě se na začátku druhého století vyskytovaly různé sluneční kulty. Jejich symbolika začala brzy ovlivňovat křesťanskou literaturu, umění a liturgii. ⁽²²⁾

Do jaké míry byla sobota ranými křesťany zachovávána jako svatý den bohoslužby?

Kenneth A. Strand poskytuje velmi přesvědčivý historický důkaz, že ačkoliv v Římě a Alexandrii byl trend nahradit týdenní sobotní bohoslužbu nedělní bohoslužbou, na jiných místech v Římské říši sobotu zachovávali společně s nedělí až do pátého století.

Strand píše: „Situace v Římě a Alexandrii však nebyla typickou pro zbytek raného křesťanství. V těchto dvou městech existoval evidentní raný pokus křesťanů zrušit zachovávání sedmého sobotního dne, avšak jinde napříč křesťanským světem zachovávání neděle povstalo vedle zachovávání soboty.“ ⁽²³⁾

Důkazy, které Strand prezentuje, jsou velmi působivé. Některé z nich jsou zde:

1. Dva církevní historici z pátého století, Sokrates Scholastikus a Sozomenus:

“Ačkoliv téměř všechny sbory na celém světě slaví posvátná tajemství [Večeři Páně] každý týden v sobotu, přesto křesťané v Alexandrii a v Římě, na základě nějaké starodávné tradice, s tímto přestali. Egypťané v okolí Alexandrie a obyvatelé (egyptských) Théb pořádají svá náboženská shromáždění v sobotu, avšak nemají účast na tajemstvích způsobem mezi křesťany všeobecně obvyklým: protože poté, co se najedí a uspokojují se pokrmy všech druhů, mají večer při sbírkách účast na tajemstvích.“ ⁽²⁴⁾

„Lidé z Konstantinopole, a téměř všude, se společně scházejí v sobotu a také v první den týdne, což je zvyk, který se nikdy nezachovává v Římě a v Alexandrii. V Egyptě existuje několik měst a vesnic kde se, na rozdíl od jinde rozšířené praxe, lidé scházejí v sobotu večer (sabbath evening) a ačkoliv předtím večeřeli, účastní se tajemství.“ ⁽²⁵⁾

Strand komentuje: „Tak dokonce až do pátého století téměř celý křesťanský svět používal jak sobotu, tak neděli pro speciální náboženská setkání. Zjevně tedy neděle nebyla považována za náhradu soboty.“ ⁽²⁶⁾

2. Koncem druhého nebo začátkem třetího století, Origenes, slavný alexandrijský církevní otec psal ohledně správného zachovávání soboty:

„Proto opouštějíc židovské zachovávání soboty, pojďme se podívat, jaký druh zachovávání soboty se očekává od křesťana. V sobotu by se nemělo dělat nic ze světských aktivit. Proto když se zdržíte veškeré světské práce a neděláte nic světského, a jste volní pro duchovní práci, přijdete do kostela, posloucháte zbožné čtení a diskuze a přemýšlíte o nebeských věcech, dbáte na budoucí život, nespouštíte ze zřetele nadcházející soud, přehlížíte současné a viditelné věci ve prospěch těch neviditelných a budoucích, to je zachovávání křesťanské soboty.“ ⁽²⁷⁾

3. Kompilace ze čtvrtého století, známá jako Apoštolské konstituce, vydaná pravděpodobně v Sýrii či jinde na východě, vybízela, aby se zachovávala jak sobota, tak neděle.

„Měj před očima bázeň Boží, a vždy pamatuj na Boží desatero přikázání… Budeš dodržovat sobotu, ke cti Toho, který přestal konat své dílo stvoření, avšak nepřestal konat své dílo prozřetelnosti: je to odpočinek pro rozjímání nad zákonem, ne pro nečinnost rukou.“ ⁽²⁸⁾

„Ale zachovávej sobotu a slavnost dne Páně [neděli]; protože dřívější je památka stvoření a pozdější je památka vzkříšení.“ ⁽²⁹⁾

„Ó všemocný Bože, ty který jsi stvořil svět skrze Krista a ustanovil nám sobotu, aby byla toho památkou, protože toho dne máme odpočinout od své práce, za účelem rozjímání nad Tvými zákony… Slavnostně se scházíme oslavit svátek vzkříšení na den Páně, a radujeme se kvůli tomu, který porazil smrt a vynesl na světlo život a nesmrtelnost.“ ⁽³⁰⁾

„Ať otroci pracují pět dní; ale sobotní den a den Páně nechť mají volno, aby přišli do sboru pro výchovu ke zbožnosti. Zmínili jsme, že sobota je kvůli stvoření, a den Páně kvůli vzkříšení.“ ⁽³¹⁾

4. Řehoř z Nyssy a Asterius z Amasei:

„Řehoř z Nyssy na konci čtvrtého století hovořil o sobotě a neděli jako o ‚sestrách‘, a přibližně ve stejný čas Asterius z Amasei prohlásil, že je pro křesťany krásné, že se ‚spřežení těchto dvou dní sešlo dohromady‘ – ‚sobota a den Páně‘. Podle Asteriuse se každý týden v tyto dny sešel lid s kněžími, aby je učili.“ ⁽³²⁾

5. Jan Kassián:

“V pátém století se Jan Kassián několikrát zmiňuje o církevním společenství v oba dny, v sobotu i v neděli. Když hovoří o egyptských mniších, uvádí, že ‚kromě Nešporů (večerních modliteb) a Nokturnů (nočních modliteb) u nich nejsou během dne žádné veřejné bohoslužby, kromě sobot a nedělí, kdy se společně setkají o třetí hodině [9 hodin ráno] za účelem svatého společenství.‘“ ⁽³³⁾

Kdy u většiny křesťanů nahradila sobotu neděle?

Neděle se postupně stávala dnem odpočinku. Ačkoliv se v prvních staletích křesťanství konaly nedělní bohoslužby v Římě a Alexandrii a stále více i na jiných místech, nebyla neděle považována za den odpočinku, který ustanovuje čtvrté přikázání. Vývoj, aby se z neděle stala kompletní náhrada za sedmý den odpočinku, byl postupným procesem od čtvrtého do dvanáctého století.

1. Konstantin udělal z neděle občanský den odpočinku.

Jeho slavný nedělní zákon ze 7. března roku 321 zní následovně:

„Nechť v úctyhodný den Slunce odpočívají všichni soudci a lidé žijící ve městech a ať jsou všechny obchody zavřené. Na venkově však člověk zaměstnaný v zemědělství ať svobodně a podle zákona vykonává svou činnost, protože se často stane, že další den není vhodný pro setí zrna nebo sázení révy: kdyby promeškali vhodný okamžik na takovou práci, mohli by přijít o dar nebes.“ ⁽³⁴⁾

Kenneth Strand komentuje:

„Toto byl první z celé řady kroků učiněných Konstantinem a později římskými císaři upravující zachovávání neděle. Je zjevné, že tento první nedělní zákon nebyl svým zaměřením přímo křesťanský. Můžeme si všimnout pohanského pojmenování ‚úctyhodný den Slunce‘. Také je zjevné, že Konstantin nezakládal své nedělní nařízení na Desateru, protože vyloučil zemědělskou práci – což je typ práce, která byla přísně zakázaná přikázáním o sobotě v Exodu 20:8-11.“ ⁽³⁵⁾ (Srovnej Ex 34:21: „Šest dní budeš pracovat a sedmý den přestaneš. I při orbě a při žni přestaneš.)“

2. Theodosius I. a Gratian Valentinian

V roce 386 po Kr. panovalo pravidlo, že se právní případy nemají konat v neděli a že se nemají splácet dluhy ani v soukromí ani veřejně. Zákony také zakazovaly nedělní arény, divadla a koňské závody. ⁽³⁶⁾

3. Efrém Syrský

(cca 306-373) napsal, že zákon vyžaduje, aby služebníci a zvířata v neděli odpočívali. Zákon, je zde odkazem na starozákonní přikázání o sobotě (Ex 20:8-11).⁽³⁷⁾ Proto v druhé polovině čtvrtého století někteří křesťané zacházeli s nedělí jako se dnem odpočinku, který nahradil sedmý sobotní den, a své jednání ospravedlňovali poukazováním na čtvrté přikázání.

4. Laodicejská rada (cca 364)

Tato rada vyjádřila respekt jak k sobotě, tak k neděli, avšak v kánonu 29 pronesla:

„Křesťané by neměli napodobovat chování židů (judaizovat) a v sobotu zahálet, ale mají v tento den pracovat. Den Páně však mají obzvláště ctít, a jako křesťané, pokud je to možné, nemají v tento den dělat žádnou práci. Pokud budou však přistiženi, že napodobují chování židů (židovští), budou od Krista odloučeni (exkomunikováni).“ ⁽³⁸⁾

Zatímco takové dokumenty ze čtvrtého století jako Apoštolské konstituce naléhaly na to, aby se zachovávala jak sobota, tak neděle, Laodicejská rada a někteří vlivní církevní vedoucí se snažili nahradit sobotu nedělí, jakožto novým dnem odpočinku.

5. Ve středověku napříč Evropou nedělní odpočinek nahradil ten sobotní ⁽³⁹⁾

i. Papež Řehoř (papež od 590-604) vyžadoval, aby veškeré světské aktivity v neděli ustaly, aby se tak lidé mohli oddat modlitbě. ⁽⁴⁰⁾

ii. Ariánští vládci museli neděli přijmout jako den odpočinku a bohoslužby, protože Vizigóti byli Římany poraženi v roce 543, protože odmítali v neděli bojovat. ⁽⁴¹⁾

iii. Franský král Pipin III. Krátký (714-768), Karel Veliký (742-814), první císař Svaté říše římské (od 800), a jejich následníci se pokoušeli vynutit nedělní odpočinek. ⁽⁴²⁾

iv. „Ve dvanáctém století, se stala neděle vcelku plnou náhradou za sedmý den. Odpočinek začínal západem slunce a trval až do dalšího západu. Veškerá světská práce byla přísně zakázána pod přísnými církevními a civilními tresty, neboť nic kromě opravdu nutných záležitostí, nemělo povolení narušovat církevní účast (ačkoliv výjimka mohla být udělena církevní autoritou). Tento koncept zachovávání neděle byl zjevně vymyšlen zkušenými dekretáři. Řehoř IX. například ve své sbírce z roku 1234, zařadil dekret z Mohučské synody ze začátku devátého století a dopis od papeže Alexandra III. arcibiskupovi z Trondheimu v Norsku ohledně toho, jak má být zachovávána neděle. Ačkoliv to byly lokální dokumenty, dostaly mnohem větší autoritu, když byly začleněny do hlavní kanonické sbírky.“ ⁽⁴³⁾

6. Za zmínku stojí jedna výjimka z tohoto trendu a to křesťanská církev v Etiopii

…která zachovávala jak sobotu, tak neděli během středověku a pokračuje v tom až do současnosti. ⁽⁴⁴⁾

7. V každém století za dob křesťanství, dokonce i během středověku, existovali věrní křesťané, kteří zachovávali sedmý sobotní den.

Daniel Augsburger uzavírá svou kapitolu „Sobota a den Páně ve středověku“ následovně:

„Avšak také napříč celým tímto obdobím existovaly skupiny lidí, kteří se, ať už z židovského příkladu nebo ze studií Písem, snažili zachovávat den, který zachovávali Ježíš a apoštolové. Ze zjevných důvodů o jejich počtech a jménech nevíme mnoho, avšak jejich přítomnost ukazuje, že v každé době existovaly takoví, kteří se snažili vyvýšit Boží slovo nad lidské tradice.“ ⁽⁴⁵⁾

Například zmiňuje Passagini (lid z valdenských údolí – pozn. překladatele) z dvanáctého a třináctého století. V roce 1420 se francouzské autority vypořádávaly se skupinou světitelů soboty. Také někteří z českých „Pikartů“ zachovávali sobotu. V patnáctém století světili sobotu někteří z anglických Lollardů (následovníci Jana Viklefa) a někteří křesťané ve Skandinávii. ⁽⁴⁶⁾

Nyní tento článek shrneme zopakováním, že Ježíš a apoštolové světili sedmý sobotní den. V Novém zákoně nenacházíme žádný důkaz ohledně neděle jako dne odpočinku a bohoslužby. Nový zákon nikde nevyzývá či nenařizuje křesťanům zachovávat neděli jako památku Kristova vzkříšení. Apoštol Pavel se nepokoušel sobotu zrušit. Konzistentně ji dodržoval. Sobotu zanedbával a znehodnocoval Řím a Alexandrie ve druhém století. V následujících stoletích bylo svěcení soboty postupně nahrazeno svěcením neděle. Čas a tradice však Boží zákon neruší. Ježíš řekl: „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým“ (Mat 5:19). Jan napsal: „Kdo říká: ‚Znám ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není. Kdo však zachovává jeho slovo, v tom se skutečně Boží láska stala dokonalou. Podle toho poznáváme, že jsme v něm. Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on“ (1. Jan 2:4-6).

Drahý příteli, miluješ Ježíše tak, abys kráčel tak jako On? Miluješ ho tak, abys zachovával Jeho přikázání? Ježíš řekl: „Jestliže mne milujete, zachovávejte má přikázání“ (Jan 14:15). To zahrnuje také přikázání o sobotě. Jsi si jistý, že tvůj život je v Jeho rukou a že tvé jméno je zapsáno v Beránkově knize života (Zj 21:27)? Nastal čas učinit rozhodnutí po Něj a pro věčnost. Pán dychtivě čeká, aby tě vzal do svého náručí lásky a vylil Ducha svatého do tvého srdce. Věř mu, přijmi Ho, a ve všem následuj Jeho vůli. Pak budeš mít věčný život a štěstí.

Autor:

Erwin R. Gane – přeloženo z článku How, when and why was the Sabbath changed from Saturday to Sunday?