Mnohá náboženství učí, že lidská duše je nesmrtelná, a že ve skutečnosti umírá pouze fyzické tělo. Vidí smrt jako přechod z jednoho stavu vědomí na jiný.
Podle tohoto učení je duše jakási oddělená entita, která pouze přebývá v těle člověka. Avšak text v Genesis 2:7 říká, že Bůh vdechl do utvořeného člověka “dech života” a a člověk se stal “živou duší”. Neobdržel živou duši, ale stal se živou duší. Bible 21 toto také překládá jako, že “se člověk stal živou bytostí.”
| Termín (Hebrejsky) | Definice |
|---|---|
| nešamah | - oživující princip - přeložený jako "dech" v Genesis 2:7 |
| ruach | - dech - také v Bibli překládaný jako "vítr", "duch" či "smýšlení" |
| nefeš | - duše nebo život - je napsáno, že jak lidé tak zvířata jsou nefeš |
Nesmrtelnost
Z 1700 odkazů na duši a ducha v Bibli nejsou duše ani duch ani jednou prohlášeny za nesmrtelné, nehynoucí nebo věčné. Pouze Bůh je nesmrtelný. (1.Timoteovi 1:17; 6:16) Učení o nesmrtelnosti duše je učení o falešné naději, které popírá skutečnost smrti. Navíc, pokud člověk žije dál, byť ve změněném stavu, pak není třeba Spasitele či usmiřující smrti Krista. Kristus zemřel, aby obnovil a vrátil život těm, kteří ho skrze hřích ztratili.
V Edenu, Bůh řekl Adamovi a Evě, že pokud budou jíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, zemřou (Genesis 2:17). Neřekl: “Vaše těla zemřou a vstoupíte do nového stavu vědomí.”
Byl to však had, který Evě lhal a řekl: “Jistě nezemřete…” Tato myšlenka, že je naše duše nesmrtelná je lež, která má původ v rajské zahradě Eden, a má nás přesvědčit, že jsme nesmrtelní jako Bůh.
Nejsme nesmrtelní, avšak je pravda, že člověk nikdy zemřít neměl. Smrt přišla do světa jako důsledek hříchu. Když se Adam s Evou rozhodli ignorovat dobrý Boží plán pro život a zvolili si smrt, stala se smrt realitou.
Jelikož smrt je ne-žití, znamená to pouze, že Bůh si bere zpět život (ruach, duch, dech), který daroval pod podmínkou poslušnosti, a člověk přestává žít. (Kazatel 12:7) To, co se vrací k Bohu, je život, který byl dán, a ne nějaká transformovaná verze člověka v podobě duchovní bytosti. Když Bůh řekl, že člověk „propadne smrti“ (Gn 2:17), pokud přestoupí Boží požadavek, měl tím na mysli, že člověk přestane žít a vrátí se do prachu. Daleko od vědomého stavu je tak smrt konečným stavem nebytí či nevědomí a jako taková je v Písmu popsána.
Martin Luther to vysvětluje následovně:
Bible hovoří o smrti
Smrt má velmi daleko od vědomého stavu bytí. Jedná se o absolutní stav ne-bytí či ne-vědomí a v Bibli je také tak popisován:
Mrtví nevědí, co se děje na zemi, nevědí nic. Následující verše konstatují:
Tak zanikají také jejich pocity.
Tento stav nevědomí se rovná spánku. Jób říká:
Člověk leží ve „spánku smrti“ až do vzkříšení na konci času. Potom – a jen potom – se probudí a ze spánku povstane. (Žalm 13:4)
Přečti si více o “spánku smrti” v našem dalším článku: Vzkříšení Lazara
Autor:
Tento článek je převzat z knihy Na Pravdě záleží od profesora Waltera J. Veitha, mezinárodního řečníka, který při svém pátrání po pravdě hluboce studoval biblické otázky. Jeho populární série Genesis konflikt (Spor v knize Genesis) přivádí debatu o Stvoření a evoluci k novému napínavému vyvrcholení neboť rozebírá argumenty s vědeckým pohledem na věc. Jeho vysoce uznávaná série Total Onslaught (Totální útok) vrhá světlo na stav dnešního světa, který směřuje k jednotné světové vládě a předvídané apokalypse.
Komentujte