Teorie Ernsta Haeckela o vzniku vyšších forem života

Teorie rekapitulace

Ernst Haeckel (1834–1919), jeden z velkých obhájců a propagátorů evoluční teorie v Německu, byl jedním z prvních vědců, který navrhl model vývoje mnohobuněčných organismů z jednobuněčných předků. Přišel s myšlenkou, že embryonální vývoj dnes žijících živočichů odráží minulý vývoj v rámci evoluce.

Tento koncept, teorie rekapitulace, uvádí, že organismus během své ontogeneze (embryonálního vývoje) prochází celou řadou fází, ve kterých [fenotyp] připomíná dospělé formy svých fylogenetických předků. Vzhledem k tomu, že fakta tuto hypotézu vždy nepodporují, získala si širší přijetí představa von Baera, který tvrdil, že mladá stádia se podobají mladým stádiím předchůdců daného organismu.

Haeckelova teorie je dnes již z větší části zdiskreditována, a to na mnoha morfologických základech. Není však udržitelná ani z hlediska genetiky. Evoluce je založena na genetických změnách ve formě mutací, ke kterým dochází v průběhu času, a rekapitulace si žádá jak zachování vlastností předchůdců, tak zachování samotné změny (požadavek, který se hodně podobá situaci z přísloví „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“). Jen proto, že se zdá, že existují homologie (homologie znamená podobnost biologických vlastností u různých druhů nebo skupin, vyplývající z toho, že pocházejí ze společného předka), neznamená to, že dané struktury jsou opravdu homologické.

Jak upozorňuje britsko-australský biochemik Michael J. Denton (narozen 1943), homologické orgány a struktury se mohou vyvíjet pomocí naprosto odlišných embryonálních vývojových drah a „evoluční základ homologie je zřejmě ještě více narušen objevem, že struktury, které se jeví jako homologické, jsou u různých druhů kódovány různými geny a u embryí se mohou dokonce vyvíjet naprosto odlišnými vývojovými drahami“.⁽¹⁾

Hypotéza Gastrey

Kromě svého biogenetického zákona Ernst Haeckel přišel také s mechanismem, pomocí něhož se jednobuněčné organismy mohly vyvinout v mnohobuněčné a nakonec až ve vícevrstevné organismy.

Tato teorie je známa pod názvem hypotéza gastreyⁱ. Dnes se větší oblibě těší jiná varianta této hypotézy, tak zvaná hypotéza planulyⁱⁱ, ale jsou s ní spojeny naprosto stejné potíže, jaké trápily původní hypotézu Ernsta Haeckela.

Na základě modelu založeného na embryologii mnohobuněčných organismů (živočichů) vytvořil hypotézu, že mnohobuněčné organismy se vyvinuly z hypotetických jednobuněčných organizmů, které nazval „cytaea“. Tyto buňky zůstaly jednou po procesu buněčného dělení spojené a vytvořily vícebuněčný organismus, který Haeckel nazval moraea. Z tohoto organismu se pak vyvinula koule buněk, vyplněná gelovitou hmotou, kterou pojmenoval blastaea. Později se na jedné její straně vyvinul průhyb, a tak vznikla tzv. depaea. Když se buňky v průhybu úplně vchlípily dovnitř, vytvořila se tzv. gastraea, u které došlo k další diferenciaci tím, že se mezi původními dvěma zárodečnými vrstvami buněk vytvořila ještě třetí.

Hypotéza říká, že tato třetí vrstva, mezoderm, se vytvořila na základě buněčné migrace z vnějšího ektodermu a vnitřního entodermu, a tak se objevily první tzv. triploblastické organismy (živočichové se třemi vrstvami buněk). Když začaly obývat mořské dno, vyvinula se u nich také tzv. bilaterální symetrieⁱⁱⁱ. Se změnou struktury zde došlo také k diferenciaci a specializaci buněk, čímž se vytvořily složité organismy s buňkami uspořádanými do orgánových systémů (soustav).

K většině těchto forem předchůdců jsou jako důkazy životaschopnosti podobných organismů uváděny analogické organismy žijící v současnosti. V jistém smyslu zde opět pracujeme s morfologickou posloupností, při níž používáme stávající živočichy (namísto fosilií odpovídajících dané době) k tomu, abychom rekonstruovali tajemství jejich vzniku. Na tuto záhadu má samozřejmě vliv filozofie samotných vědců. Stádiu cytaey se trochu podobá žijící prvok třídy Mastigophora, stádium moraea připomínají kolonie prvoků, jako jsou například Pandorina, a stádium blastaea je možné srovnávat s koloniemi prvoků, jako například Volvox. Evoluce následujících stadií by si vyžadovala složité změny, a tak vědci říkají, že k další diferenciaci přispěl způsob obživy a pohyb předků. Triploblastické živočichy (živočichové se třemi tělními vrstvami – ektodermem, mezodermem a entodermem), žijící na dně, u nichž se vyvinula bilaterální symetrie, je možné srovnat například s dnešními ploštěnci.

Nyní když rozumíme Haeckelově teorii, pojďme se podívat, jak obstojí v biologickém světě.

Poznámky:

i angl. „gastraea theory“ (hypothesis) – pozn. recenzenta

ii angl. „planula theory“ (hypothesis) – pozn. recenzenta

iii bilaterální – tzv. dvoustranná souměrnost. Vlastnost těla, které lze proložením jedné roviny rozdělit na dvě zrcadlově shodné strany. – pozn. Recenzenta

Citace:

(1) DENTON, M. Evolution: A Theory in Crisis. Burnett Books, London: The Hutchinson Publishing Group, 1985, s. 149.

AUTOR:

Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).

Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.