Svět po potopě

Zemský povrch musel být po potopě velmi promáčený, a proto není žádným překvapením, že nalézáme četné usazeniny obsahující řasy, ale také kapradiny, rákos a hnízda vážek. Podle četných vnitrozemských vodních nádrží a pozůstatků obřích jezer lze dále usuzovat, že tehdejší okolnosti musely být velmi nebezpečné.

Dnešní Velké Solné jezero v Utahu na západě USA má již jen přibližně 6% své původní velikosti a pouze zlomek své původní hloubky. Odhaduje se, že jezero muselo mít v jisté fázi hloubku přibližně 230 metrů. Zhroucené vápencové jeskyně z tohoto období obsahují také fosílie netopýru, kteří pocházeli z období po povodni. Je zajímavé, že tito tvorové jsou zcela identičtí s dnešními.

Rekolonizace

Po potopě musela začít rekolonizace (znovuosídlování) kontinentu, která musela proběhnout poměrně rychle. Navíc, na kontinentech musely být stále mosty mezi pevninami, po kterých mohla přecházet zvířata. Existují také důkazy o tom, že tehdejší klimatické podmínky byly značně teplejší než v současnosti, jak ukazují fosílie mnoha rostlin a zvířat adaptovaných na určitou teplotu. Tyto fosílie byly nalezeny v oblastech, které jsou v současné době vzhledem ke svému klimatu pro jejich existenci zcela nevhodné.

Rekolonizace nové pevniny se musela odehrát způsobem, který je v souladu se současným pojetím ekologické posloupnosti. Musíme brát v úvahu to, že podmínky na Zemi v období bezprostředně po potopě musely být relativně nestabilní z důvodu stále probíhajících změn v kontinentech a oceánech. Dále zemětřesení spojená s vyzdvižením kontinentu musela být v důsledku rychlého odvodňování vnitrozemských vodních nádrží a později i rozpouštění ledovcových bariér vlivem dalších příčin regionálních (oblastních, lokálních) katastrof. V nejmladších geologických vrstvách existují důkazy této posloupnosti, a dokonce i způsob rozmístění zvířat naznačuje vzorce kolonizace, které odpovídají biblické perspektivě. Genetické studie ukázaly například, že putování různých druhů zvířat při kolonizaci v Africe a v Severní i Jižní Americe probíhalo severojižním směrem. V Asii pak směrem od západu k východu.

Jakmile byla rekolonizace před dokončením, mohly být jednotlivé populace odděleny ekologickými bariérami způsobenými například tzv. desertifikací, vyzdvižením hor nebo klimatickými změnami. Příkladem toho mohou být populace afrického a indického slona, které jsou pravděpodobně pozůstatkem rozsáhlejší populace pocházející z místa někde uprostřed mezi oblastmi jejich dnešního výskytu, což je scénář, který lze očekávat, pokud je pověst o arše Noemově důvěryhodná. Zvířata se pak musela rozmístit docela rychle. Člověk by musel být vzhledem ke své dlouhověkosti taktéž posledním organismem, který osídlil novou Zemi.

Vyvíjeli se lidé?

Je zajímavé, že pokračuje debata o místě vzniku člověka. Pochází z Afriky, nebo z Asie? Zastánci těchto dvou názoru stáli ve vědecké debatě proti sobě, protože první fosílie takzvaných předků člověka byly objeveny na obou kontinentech.

Ještě nedávno sice převažovala teorie, že k vývoji člověka došlo v Africe, avšak nedávné důkazy podporují naopak názor, že k jeho vývoji došlo v Asii. Kompromisní stanovisko, že se člověk objevil téměř současně v obou těchto oblastech, je ještě více překvapující. A opět může být uplatněn argument, že data souhlasí s představou rozšíření člověka v oblasti uprostřed mezi oběma zmíněnými oblastmi, čímž se příběh Noemovy archy stává hodnověrnější. Přečtěte si více o teorii evoluce člověka.

Sopky a ledovce

Po rozšíření života na Zemi po celosvětové katastrofě muselo dojít k dalším cyklům katastrof. Důkazem toho mohou být rozsáhlé vulkanické nánosy, které se nalézají v nejmladších vrstvách geologického sloupce. Sopečná činnost v takovém rozsahu musela být nejspíše rozpoutána v době, kdy se rozdělil superkontinent „Pangea“ a vytvořily se současné kontinenty. Odhaduje se, že v té době bylo na Zemi až 50 000 aktivních sopek (Středoatlantický hřeben a tzv. Ohnivý prstenec v Pacifiku).

Sopky chrlily do vzduchu velká množství sopečného prachu, tím zastínily Slunce a způsobily prudký pokles teploty. Dokonce i dnešní, relativně malé sopky ovlivňují po erupci globální charakter počasí. Kombinace teplých oceánů a náhlého poklesu teploty vlivem sníženého dopadu slunečního záření je ideální pro tvorbu ledovců a muže vést k nezbytným trvalým srážkám, které umožnily postup ledovců. Tím mohla být vyvolána doba ledová.

Zkoumání ledovce Athabasca a ledovcové vrstvy F26 ukazuje, že úplné zalednění a odlednění nemusí trvat déle než 600 let. Navíc, důkazy pro existenci více než jedné doby ledové jsou v geologickém záznamu zcela výjimečné a většina charakteristik geologického sloupce připisovaných pravěkým dobám ledovým mohla mít rovněž původ v katastrofických přívalech bahna. Ledovce vytvořené během doby ledové mohly rozdělit takové populace, jako byly například osrstění mamuti, do severních a jižních krajin, ale v pobřežních oblastech muselo být klima stále ještě relativně teplé. Tomu nasvědčuje současný výskyt zvířat přizpůsobených různým klimatickým podmínkám (disharmonická distribuce druhu). Příkladem jsou hroši a sobi, kteří žili v té době v Anglii, jak dokazují fosilní záznamy.

Starověcí savci

Obecně jsou savci třetihorních vrstev popisováni jako podivní a velmi odlišní od zvířat existujících dnes. Obvyklými ilustracemi jsou obrázky šavlozubého tygra, obrovských suchozemských lenochodů a srstnatého mamuta. Charakteristickým rysem těchto zvířat je jejich velikost a různorodost. Ze všech šavlozubých tygrů nalezených v asfaltových jamách v Rancho La Brea představuje dlouhozubá varianta extrém v jejich morfologickém rozptylu. V postkatastrofickém světě s nízkou hustotou populace byla možnost vzniku velkého počtu variant vysoká, a to až do doby, kdy zvýšená hustota populace zvýšila tlaky na selekci a extrémy vymýtila. Předpoklad, že tito savci žili před dlouhou dobou a musejí představovat staré ancestrální formy (předky) moderních savců, neodpovídá skutečnosti, protože v jeskyních, kde byly nalezeny kostry těchto tvorů, se nacházejí také jejich kožešiny.

V Jižní Americe byly nalezeny kožešiny obrovských lenochodů, což ukazuje na jejich poměrně nedávnou existenci. Dnes víme, že zmenšení velikosti zvířete nemusí trvat miliony let, ale může k němu dojít velmi rychle, např. když vzroste konkurence nebo dojde-li ke změně klimatu. U zvířat žijících na ostrovech dochází často k výraznému zmenšení jejich velikosti, a to během několika generací. Možnost rychlé změny tedy musí být zakotvena v jejich genetickém fondu.

AUTOR:

Tento článek je převzatý z knihy Genesis konflikt od prof. Waltera J. Veitha, doktora zoologie, mezinárodně uznávaného vědce, přednášejícího v mnoha zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Profesor Veith věří, že evoluce neposkytuje uspokojivé vysvětlení našeho původu. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici v našem eshopu (nebo ZDARMA ke shlédnutí).

Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium původu života. Jeho přírodovědecká vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu na svět. Upozorňuje na mnohé omyly i neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních jevů.