Ve Zjevení 14:6-13 nám Bible vypráví o třech mocných andělech, kteří zvěstují tři velmi důležitá poselství pro lid, který žije v poslední době. Druhý anděl zmiňuje ve svém poselství Babylon, když říká:
Abychom toto poselství pochopili, musíme nejprve identifikovat moderní Babylon. Před Babylonem nás varuje řada veršů z knihy Zjevení, které zároveň napomínají Boží lid, aby odtud vyšel. Poselství ze Zj 14:8 se navíc opakuje ve Zj 18:2 a varování zde ještě více zdůrazňuje duchovní úpadek systému.
Zlověstní a nenávidění ptáci musí odkazovat na imitaci Božího Ducha. Tato imitace ovládne systém a vzbudí v lidech přesvědčení, že spolupracují s Boží mocí, přestože půjde o klam pod rouškou pravdy. Ve 4. verši čteme, že Jan zaslechl z nebe jiný hlas:
Bůh by nevybízel svůj lid, aby vyšel z Babylonu, pokud by pro něj mělo být nemožné ho identifikovat. Během prvních století po zrodu křesťanství odkazovala židovská a křesťanská literatura na papežský Řím jako na Babylon. Také v 1. Petrově listu 5:13 je toto město označeno za Babylon, protože Petr psal svá slova v Římě a fyzický Babylon už tehdy neexistoval.
Tuto souvislost uznávají i římští katolíci:
Žena ze Zjevení 17
Zjevení 17 nám dává nahlédnout do povahy Babylonu. Pomocí prorockého jazyka nám popisuje ženu, která celou svou bytostí odmítá Boha:
Popis uvedený v knize Zjevení – žena jedoucí na šelmě – vykazuje všechny charakteristické rysy římské církve, které jsou zároveň synonymem atributů duchovního Babylonu. Řím tak v podstatě vztahuje symboliku použitou v této kapitole přímo na sebe. Z důvodu jejího odpadlictví většina protestantů reformačního a poreformačního období označovala římskou církev za duchovní Babylon, odvěkého nepřítele Božího lidu.
V Bibli je žena symbolem církve.
Prorok Izajáš vztahuje symbol ženy dokonce na nevěstu. Čistá nevěsta tak reprezentuje čistou církev.
Ozeáš popisuje spojení Boha a jeho lidu následujícím způsobem:
Stejnou symboliku najdeme i v Novém zákoně:
Tento nádherný obraz Krista a Jeho nevěsty, církve, je poničen tímto obrazem církve, “se kterou smilnili králové země a vínem jejího smilstva se opili obyvatelé země” (Zjevení 17:2).
Římskokatolická církev je jedinou církví na zemi, která naplňuje následující identifikační znaky ženy, nazvané ve Zjevení 17, Babylon:
Matka
Babylon je popsán ve Zj 17,5 jako „tajemství“, „Matka všeho smilstva“ (odpadlický náboženský systém neboli odpadlá církev) a „všech ohavností na zemi“. Pokud je Boží lid představen v symbolice proroctví cudnou ženou, věrnou svému manželovi, je samozřejmě Babylon opakem tohoto symbolu neboli systémem uctívání, který je nevěrný Bohu, má tajemné náboženství a vyučuje a praktikuje ohavnosti. Smilné dcery římské musí reprezentovat ty církve, které se řídí falešným učením Babylonu, a tak se podřizují jeho nadvládě anebo, což je ještě horší, oficiálně přijímají římské vedení jako svou autoritu.
Prohlašuje se Řím za matku všech církví? Je to skutečně tak. Při vstupu do lateránského kostela sv. Jana v Římě lze spatřit obrovský nápis v latině „SACROS LATERAN ECCLES OMNIVM VRBIS ET ORBIS ECCLESIARVM MATER ET CAPVT“, což znamená:
V Katechismu katolické církve nese církev označení:
V září roku 2000 vydal Vatikán prohlášení zvané „Dominus Iesus“, ve kterém kardinál Ratzinger uvádí:
Washington Post k tomuto výroku poznamenal:
Papežský Řím je tedy pozemskou institucí, která si činí nárok nazývat se „Matkou“. Co však ostatní atributy, popsané ve Zj 17? Církev je zde nazvána také velkým městem, ženou se zlatým pohárem, oděnou v purpuru a šarlatu a ozdobenou zlatem a drahokamy, která sedí na sedmi pahorcích a na jejímž čele je napsáno tajemství.
To veliké město
Název Vatikán znamená doslova „věštící had“ (odvozen ze slov Vatis=věštec a Can=had). Město Vatikán a bazilika sv. Petra byly postaveny na starověkém pohanském místě zvaném v latině „vaticanus mons“ nebo „vaticanus collis“, což znamená prorocký pahorek nebo hora. Mince ražené ve Vatikánu jsou často opatřeny nápisem „CITTÁ DEL VATICANO“ neboli prorocké město. Římská církev tak na svou strukturu vztahuje označení „město“, a jak později uvidíme, činí si nárok na všechny ostatní atributy.
Mince na našem obrázku, ražená roku 1963, zobrazuje papeže Pavla VI. spolu s jeho titulem Pontifex Maximus; na její druhé straně je nápis „CITTÁ DEL VATICANO“. Plný název státu Vatikán je „STATO DELLA CITTÁ DEL VATICANO“, což je kombinace církve a státu. Na druhé straně mince je také zobrazena žena, u jejíchž nohou je vyražen její titul, FIDES, neboli víra. Tato žena je symbolem římskokatolické víry nebo církve, která si přivlastňuje moc nade všemi pozemskými vládami.
Tvrdí Řím, že má moc nade všemi pozemskými vládami? Jistěže ano. Jezuitská přísaha (jak je zapsána v kongresovém záznamu Spojených států amerických, House Bill 1523, 1913) obsahuje následující výrok:
Popis ženy ze Zjevení 17 je ve všem totožný s Římem. Ve Zjevení 17:1 se píše, že “sedí na mnohých vodách”. Tyto vody představují národy světa:
Odpadlá církev, kterou tato žena představuje, musí tedy být celosvětová církev. Slovo “katolická” ve skutečnosti znamená “univerzální, všeobecná”. Římskokatolická církev si nárokuje tento titul všeobecné či celosvětové církve a jak jsme již viděli, nárokuje si autoritu nad všemi národy.
Číše
Žena (Fides) se zlatou číší nebo pohárem v ruce je běžným symbolem zpodobněným na římskokatolických sochách a obrazech, aniž by se tímto způsobem vyobrazovala nějaká jiná křesťanská denominace. Podle Zj 17 je zmíněný pohár plný ohavností a nečistoty jejího smilstva, reprezentujícího odpadlické učení a dogma, které přinutila pít všechny národy.
Tyto nebiblické doktríny odhalili reformátoři už během reformace, ale je smutné, že dnešní protestantské církve jsou ochotné za účelem dosažení křesťanské jednoty nehledět na doktrinární rozdíly s Římem. Avšak jednota, které je dosaženo obětováním pravdy, stojí na písčitém základě a v bouřlivých dobách bude smetena.
Proto si uveďme stručný seznam hlavních doktrín, napadených reformátory a znovu schválených na Tridentském sněmu, který svolal v letech 1545-1563 papež Pavel III. Uskutečnil se ve třech zasedáních, přičemž protestanté se účastnili druhého z nich.
1. Transsubstanciace
2. Ospravedlnění vírou a skutky
3. Středověká mše
4. Sedm svátostí
5. Celibát
6. Očistec
7. Odpustky
8. Papežská autorita vynucovat nařízení koncilu a slib poslušnosti k papeži od církevních hodnostářů
Také je praktikováno uctívání Marie a ve skutečnosti spíše sílí.
Transsubstanciace je učení, podle kterého je Ježíš obětován při každé mši:
Bible však jasně říká:
Barvy a bohatství
Co se týče barvy jejího oděvu, typický odstín jasně oranžovo-červené, církví oficiálně označovaný jako „šarlat“, lze často vidět na rouchách katolických kardinálů. Kněží katolické církve nosí na Velký pátek, o Květné neděli, Svatodušních svátcích, svátcích u příležitosti narození apoštolů a evangelistů a svátcích mučedníků roucha červené barvy. O adventu, v postní době před adventem a při pohřbech oblékají roucha purpurová, která však mohou být zbarvená i jinak. Další schválené barvy jsou bílá, zelená, černá, růžová a zlatá.
Návštěva Vatikánu člověku potvrdí, že na ikony katolicismu se vyplýtvalo nesmírné bohatství. Sochy Marie a svatých jsou ozdobeny zlatem, drahokamy a perlami a oficiální roucha, která si papež obléká při zvláštních příležitostech, jsou co se zlata a klenotů týče, bohatší než róby jakéhokoliv pozemského vládce. Stejně tak je nepopsatelné i bohatství a prostředky vyplýtvané na velkolepé budovy, které římskokatolická církev vlastní.
Zlatá tiára (trojitá koruna), která je vystavena ve Vatikánském muzeu a kterou si papež nasazuje při inauguraci, nemá svou hodnotou srovnání. Má symbolizovat, že papežská moc je trojnásobná, podle stránek Vatikánu:
Bonifác VIII. v roce 1301 přidal druhou korunu, v čase konfrontace s Filipem IV. Francouzským, aby tak ukázal, že jeho duchovní autorita je nadřízena jakékoliv civilní autoritě.
Třetí korunu přidal v roce 1342 Benedikt XII., aby symbolizoval papežovu morální autoritu nad sekulárními monarchy, a aby znovu potvrdil vlastnictví Avignonu.
Sedm hor
Pro tento text existuje více interpretací. Pokud budeme uvažovat doslovnou interpretaci, pak Řím je město na sedmi pahorcích. Vatikán leží na jedné straně řeky Tibery a před ním se tyčí sedm pahorků.
V dávných dobách byly pahorky svatá místa, tzv. výšiny, které se využívali k bohoslužbám a k přinášení obětí bohům. Tento systém bohoslužby byl založen na spasení skrze skutky a také zahrnoval padělek spasitele, mesiáše či prostředníky z řad obou pohlaví. Bohové, kteří byli na těchto místech uctíváni, byli manifestací slunečního boha, který byl androgenní v tom, že on/ona se mohl/a manifestovat do mužské či ženské formy. Přečtěte si o pohanském systému uctívání slunce.
Je ještě jeden důvod, proč by se náboženská konfederace v poslední době, pod vedením papežství, měla nazývat Babylonem. Babylonský náboženský systém se po celou historii neustále předával. Jeho doktríny a rituály jsou přítomny jak v katolicismu, tak i v jiných náboženstvích jako je buddhismus, hinduismus, domorodá náboženství a nebo islám.
Na čele je napsáno: tajemství
Aplikuje papežský Řím výraz „tajemství“ na svou instituci a učení? Je tomu tak. Papež Jan Pavel II. poukázal na „tajemství církve“ ve zprávě Vatikánské informační služby (17. září 1997). Výraz „tajemství“ používá římskokatolická církev také k označení mše neboli transsubstanciace chleba a vína v Kristovo tělo a krev. V rámci mešní liturgie se kněz odvolává na „tajemství víry“.
S tajemstvími víry je spjat i katolický růženec. Jeho součástí je patnáct korálků reprezentujících modlitby (150 recitací); během odříkávání každé z nich je připomenuto jedno z „tajemství“ církve.
Patnáct tajemství růžence je rozděleno na tři skupiny: tajemství radostná, bolestná a slavná.
Pět radostných zahrnuje: tajemství zvěstování, tajemství navštívení, tajemství narození Páně, tajemství představení v chrámu a tajemství nalezení Ježíše v chrámu.
Pět bolestných zahrnuje: tajemství muk v zahradě, tajemství bičování u sloupu, tajemství korunování trny, tajemství Ježíšova nesení kříže a tajemství ukřižování.
Pět slavných zahrnuje: tajemství vzkříšení, tajemství nanebevstoupení našeho Pána, tajemství sestoupení Ducha svatého, tajemství nanebevzetí požehnané Panny a tajemství korunovace požehnané Panny coby Královny nebes.
Popis Babylonu z knihy Zjevení jednoznačně jako Babylon identifikuje římskou církev. Při našem zkoumání jsme již viděli, jak Řím naplňuje také všechny atributy z proroctví z knihy Daniel a ty se atributům taktéž velmi podobají. Kvůli odklonům římské církve od Bible, většina protestantů z dob reformačních a po-reformačních, také odkazovala na Řím jako na duchovní Babylon, toho velikého nepřítele Božího lidu.
Je naším upřímným přáním, předložit před Tebe, pravdu-hledajícího čtenáře, čisté Slovo Boží tak, aby ses sám mohl rozhodnout, co je pravda a co je klam. Pokud zde najdeš něco v rozporu s Božím slovem, nemusíš to přijmout. Ale pokud toužíš hledat pravdu jako ukrytý poklad a najdeš zde něco v této kvalitě, doporučujeme Ti, abys vynaložil maximum úsilí a spěšně přijal tu pravdu, která je Ti zjevena Duchem svatým.
AUTOR:
Tento článek je převzat z knihy Na Pravdě záleží od profesora Waltera J. Veitha, mezinárodního řečníka, který při svém pátrání po pravdě hluboce studoval biblické otázky. Jeho populární série Genesis konflikt (Spor o původu) přivádí debatu o Stvoření a evoluci k novému napínavému vyvrcholení neboť rozebírá argumenty s vědeckým pohledem na věc. Jeho vysoce uznávaná série Total Onslaught (Totální útok) vrhá světlo na stav dnešního světa, který směřuje k jednotné světové vládě a předvídané apokalypse. Jeho kniha Genesis konflikt, stejně tak i série videí, která předkládá myšlenky z této knihy, jsou k dispozici také v našem eshopu.
Další články ze série: Babylonské náboženství
- Babylonské náboženství
- Babylon
- Kniha Zjevení odhaluje Babylon doby konce
Odkazy
1 Faith of Our Fathers, James kardinál Giggons, 1980, str. 87.
2 Katechismus katolické církve, článek 3, 2030.
3 Kardinál Ratzinger, „Dominus Iesus“, 9/4/2000.
4 R. Jeffrey Smith, Washington Post Foreign Service, středa
6. září 2000, str. A13, ROME.
5 History of Christianity, str. 410.
6 Eucharist Meditations, str. 111.
7 Tridentský koncil, 13. sezení, VIII. kapitola, schváleno 2. vatikánským koncilem.
8 Dignity and Duty of the Priest, vyd. E. Grimm, 1927, str. 27.
9 1994, Katechismus katolické církve, 1030.
10 Catholic Layman, červenec 1856.
11 Dave Hunt: A Woman Rides the Beast (Žena jedoucí na šelmě), str. 438.
12 The Huguenots, str. 7.
13 Bonaventure Hinwood: More Answers to Your Questions.
14 Tamtéž.
15 The Pope and the Council, str. 117.
16 History of the Christian Church, sv. 4, str. 280.
17 Babylon Mystery Religion Ancient and Modern, str. 129.
18 W. F. Barry, The Papal Monarchy, str. 45-46.
19 Catholic World, březen 1894, str. 809.
20 Webster’s Dictionary, 1929.
21 The sun in myth and art, UNESCO, str. 90.
22 The sun in myth and art, UNESCO, str. 87-88.
23 Alison Griffi th, Mithrais.
24 Barbara G. Walker, The Woman’s Encyclopedia of Myths and Secrets, Harper & Row, 1983, str. 725-726.
25 Encyclopedia Britannica, sv. VII, str. 614.
26 The Catholic Encyclopedia, článek „Velikonoce“.
Komentujte