Slovo „smíření“ není slovo, které běžně používáme. Je to zvláštní slovo, které Pavel používá, když mluví o službě ve svatyni:
Některé Bible mají poznámku pod čarou pro slovo „usmíření“. Poznámka pod čarou říká, že toto slovo znamená „slitovnice“. Mohli bychom tedy větu formulovat i takto: „Jeho Bůh ustanovil jako slitovnici.“ Slitovnice byla poklopem pro Archu úmluvy v nejsvětější svatyni. To symbolizuje Ježíšovo dílo.
Ježíš jako slitovnice
Slitovnice je úžasný symbol Ježíšovy práce. Slitovnice byla vyrobena z čistého zlata (Exodus 37). Ježíš byl jediný bezhříšný člověk, Jeho život a charakter byli z čistého zlata.
Slitovnice přikrývala deset přikázání v Arše úmluvy. Deset přikázání bylo v srdci Archy. Ježíš byl ztělesněním zákona, který odrážel Boží charakter. Matouš 22:37-40 nám říká, že zásada, z které zákon vychází, je láska. 1. Janova 4:8 nám říká, že „Bůh je láska“. Bůh také zaslíbil v Jeremiášovi 31:33: „po těchto dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“ Jinými slovy, pokud jsme ochotní, Bůh v nás znovu vytvoří svůj charakter lásky.
Bůh řekl Mojžíšovi, že bude „s ním rozmlouvat ze slitovnice„ (Exodus 25:22). V Janu 14:6 Ježíš, řekl: “Já jsem ta Cesta, Pravda i Život, nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.”
Slitovnice měla nad sebou korunu ze zlata. Ježíš jako anti-typ (naplnění) slitovnice bude korunován mnoha korunami (viz Zjevení 19:11-12). On je Král králů.
Bůh řekl, že „se ukazuje v oblaku nad slitovnicí“ (Leviticus 16:2). Na několika místech byl Ježíš v oblaku. Oblak andělů byl přítomen při Jeho narození, oblak zastínil učedníky na hoře proměnění (Matouš 17:5), a byl vzat vzhůru do oblak při svém nanebevstoupení (Skutky 1:9). Zjevení 10:1 říká, že Ježíš je oděn do oblaku:
Bůh nařídil Mojžíšovi, aby udržoval pálení kadidla: „oblak z kadidla může přikrýt slitovnici, která je na svědectví, aby nezemřel“ (Leviticus 16:3). Exodus 30 nám říká o „věčném“ pálení kadidla. Kadidlo představuje modlitbu. Ježíšův život byl protkán modlitbou. V Markovi 1:35 a Matoušovi 14:23 najdete příklady Ježíšových návyků ranní a večerní modlitby.
Velekněz přišel pouze jednou za rok před slitovnici a to na den smíření, aby ji „sedmkrát svým prstem“ pokropil krví (Leviticus 16:15). Ježíš, anti-typ slitovnice byl dokonalou, úplnou obětí, jak nám říká list Židům 10:14: “Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni“. Více než to, když chrámová opona byla roztržena od shora dolů při Ježíšově smrti, odkryla svatyni svatých, Ježíš otevřel cestu pro nás, “kdo přicházíme směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.“
Proč byla slitovnice nezbytná?
Exodus 25:8 nám říká: “A ať mi udělají svatyni a budu přebývat uprostřed nich.“ Bůh chtěl být co nejblíže u svého lidu. Když Bůh Otec, Syn a Duch svatý stvořil lidi, procházel se s nimi v zahradě.
Poté, co zhřešili, toužil po nich, ale jak by se mohl svatý Bůh setkat s hříšníky? V Jeho přítomnosti by byli zničeni. Boží odpověď na touhu Jeho srdce byl svatostánek se slitovnicí.
Slitovnice byla viditelným trůnem Boží vlády. Pravidlem Jeho království bylo a je desatero přikázání, které je založeno na principu lásky. Proto Ježíš zemřel smrtí, kterou jsme si zasloužili my, On je tím trůnem slitování a my k němu můžeme přicházet směle, kdykoliv potřebujeme.
Satan má však na každého na této planetě spravedlivý nárok, protože jsme všichni hříšníci. Obviňuje Boha z nespravedlnosti, z úmyslné neposlušnosti nároků Jeho vlastního zákona a lhostejnosti k němu.
Zástupná smrt dle tohoto textu není dovolená. Boží touha však není usmrtit svévolníka. Verše 21-23 nám říkají toto:
Takže, jak nás potom může Bůh vysvobodit a zároveň však nevysvobodit Satana, zlé anděly a všechny další viníky? Podívejte se znovu do Římanům 3:24-26:
Tyto verše nám říkají, že Bůh je spravedlivý a právě pouze skrze Něj ospravedlňuje hříšníky. Jak to ale udělal? Jak mohl Bůh zachovat svůj vlastní zákon, osvobodit nás od viny hříchu avšak stále zachovat vinu zatvrzelých hříšníků? Otázka nám tedy zůstává: Jak můžeme být osvobozeni, aby přitom Satan a všichni bezbožníci byli určeni ke zkáze?
Římanům 6:6-8 nám dává klíč:
Když přicházíme k Bohu skrze víru v Ježíše, musíme zemřít sami sobě. Zemřít sami sobě je podmínkou. Skrze moc Boží, odevzdáváme naše hříšné já, aby zahynulo a dále žilo pro Krista nebo spíše Jemu umožníme žít Jeho spravedlivý život skrze nás, tím, že se mu odevzdáme. Tímto způsobem umožníme Bohu, aby nás mohl legálně, dle zákona, zachránit.
My, hříšní lidé jsme zákonní zajatci Satana. Izaiáš 49:24-25 říká toto:
Můžeme být oprávněně “vychváceni” z moci Satana, pouze když zemřeme sami sobě. Potom můžeme být volní a žít skrze moc Kristovu. Apoštol Pavel tohle pochopil, jak můžeme vidět v listu Galatským 2:20:
Abychom mohli žít, musíme zemřít. Neexistuje žádná alternativa. Pokud naše stará přirozenost, to hříšné já, je stále naživu, nejsme živí, ale stále umíráme v hříchu jako zákonní zajatci Satana.
A co dobré skutky?
Může nás zachránit, když “budeme dobří lidé”? Zdá se, že se mnozí křesťané nemohou zbavit víry, že musejí být “dostatečně dobří”, aby mohli být spaseni. Avšak text v Efeským 2:4-9 je ohledně účelu dobrých skutků jasný:
Co pro nás pak znamenají “dobré skutky”? Žít spravedlivý život je svědectvím proti Satanovým obviněním, že Boha nikdo nemůže uspokojit či zachovávat Jeho zákon. Spravedlivý život a dobré skutky zde nejsou pro to, abychom skrze ně snad něco získali. Činěním “dobrých skutků” si nezískáme větší Boží lásku či přízeň, jelikož “všechny naše spravedlnosti jsou jako poskvrněné roucho” (Izaiáš 64:5).
Dobré skutky nemají udělat na Boha, ani na nikoho jiného, dojem. Jsou zde pro nás, abychom se skrze ně o sobě něco dozvěděli. Pavel píše:
Neosvědčený člověk (dle BKR “zavržený”) je mravně zkažený bezbožný člověk, kterého Bůh zavrhl a je beznadějně ztracený. Jinými slovy někdo, kdo žije svůj život sám pro sebe, odmítá Ducha svatého a necítí usvědčování, když zhřeší.
Ježíš je slitovnice. Naše spása je úplná v Kristu. Bůh nám legálně (ne v rozporu ze svým zákonem) odpustil a my tak můžeme jít svobodně k němu skrze jeho Syna. Žalobce již nemá žádná obvinění, která by proti nám na soudu obstála.
Pochopili jsme však tuto Boží milost? Pokud ano, budeme také milostiví, stejně jako je On milostivý. Naopak, je to naše lidská přirozenost hledat chyby na těch, proti kterým jsme se provinili, abychom se tak cítili méně vinní. Přesvědčujeme sami sebe, že si určitým způsobem naši nezdvořilost a nesnášenlivost zasluhují. Nebo Bohu oblékáme naši vlastní zkaženou povahu a očekáváme od něj to nejhorší, jelikož cítíme svou vinu a hanbu a víme, co si doopravdy zasloužíme.
Je těžké od Boha přijmout milost a odpuštění, protože tak často jsme neochotní odpustit a prominout druhým. Naše štědrost je Petrovo sedmkrát, zatímco Boží štědrost a milosrdenství je pouze naznačeno Ježíšovým sedmdesátkrát sedmkrát, protože On věděl, že to je maximum, co jsme schopni unést.
Nebo možná problémem je, že neznáme Ježíše tak, jak bychom Ho měli znát. Známe Jej jako našeho milosrdného Spasitele? Jak by měl tedy vypadat náš život? Jelikož nám bylo odpuštěno, neměli bychom odpouštět i ostatním? Omluvit ty, kteří nás urazili? Nedovolit, abychom se neustále zabývali omyly a nedostatky druhých nebo o nich mluvit? Neměli bychom šířit milost na druhé, když víme, že Ježíš je naše slitovnice? Micheáš 6:8 shrnuje to, co by mělo být naší odpovědí:
Kéž nám Bůh ukáže, jak činit, co je spravedlivé a správné, co znamená opravdu milovat milosrdenství a pokorně s Ním chodit a poddat se Mu.
Přečtěte si více o jménech a vlastnostech Krista.
Autor:
Tammie Burak – je spisovatelka na volné noze, která ráda píše na témata víry, zdraví, přírody a výchovy. Zaměřuje se jak na děti, tak i na dospělé.
Komentujte