Co se událo na koncilu v Tridentu?

První zasedání započalo v prosinci 1545 a trvalo do března 1547. Avšak jakmile ustanovili koncil, vypukly sváry jak jej nazvat.

Druhé zasedání trvalo od 1. května 1551 do 28. dubna 1552 a byly zde dokončena všechna rozhodnutí, projednávaná v předchozím čtyřletém období, které Tridentu předcházelo.

Třetí zasedání se konalo dne 4. února 1546. Učinilo následující rozhodnutí:
1. Prohlášení, týkající se symbolu víry a věcí víry a mravů. Jak Tradice, tak Písmo byly přijaty jako obojí platné zdroje božského zjevení.
2. Rozhodnutí, že Vulgáta je hodnověrný text. Toto rozhodnutí znamenalo zamítnutí přijatého textu (Textus Receptus), na kterém je založen anglický překlad Krále Jakuba (King James Version, u nás též Bible Kralická, pozn.překl.).

Čtvrté zasedání 24. května 1546 jednalo o povaze a důsledku prvotního hříchu a skončilo rozhodnutím, že prvotní hřích je zrušen křtem.
Na tomto koncilu byl také vydán dekret, týkající se Písma, prohlašující, že: „každý, kdo by se opovážil studovat Písmo sám (po svém), musí být potrestán trestem, stanoveným zákonem“. Tridentský koncil šel tak daleko, že dokonce zakázal tisk a prodej Bible. Každý, kdo se odvážil porušit tento výnos, byl za to dán do klatby, nebo proklet a zatracen do pekla.”ⁱ

Co není obecně známo, je fakt, že Bible již byla dříve Koncilem v Toulouse v roce 1229 umístěna na “Seznam zakázaných knih”. V tomto seznamu setrvávala až do Druhého vatikánského koncilu, kdy bylo vedení tohoto seznamu přerušeno a nahrazeno. “Každý, kdo by četl či vlastnil “zakázanou” knihu, byl za to dán do klatby, nebo proklet a zatracen do pekla.”ⁱⁱ

Kánon 14 z koncilu v Toulouse říká, že římsko-katolická církev: zakazuje laikům mít v držení jakoukoli kopii knihy Starého a Nového zákona a nejpřísněji zakazuje tyto spisy v jazyce lidu.ⁱⁱⁱ

Páté zasedání, 17 června 1546, přineslo následující rozhodnutí:
1. Dekret o dědičném hříchu. Dědičný hřích je hřích, který spáchal Adam neuposlechnutím Božího přikázání. Jako důsledek tohoto prvotního hříchu, ztratili milost původní svatosti a získali dědičnou poskvrnu, se kterou jsme se narodili na základě našeho původu nebo původu z Adama.
2. Pět prokletí ohledně víry v prvotní hřích. Pokud by se někdo výše uvedeného dogmatu nedržel, měl být církví proklet.
3. První dekret o reformě. Tento dekret obsahoval založení lektorátů v Písmu svatém a svobodných umění, kazatele Božího Slova a otázku almužen.
Mezi pátým a šestým zasedáním došlo k válce mezi Karlem V. a protestantskými knížaty.

Ze šestého zasedání 13. ledna 1547 vydal dekret, týkající se ospravedlnění v 33 kánonech.

Od té doby jsou okamžitě šířeny, ne bez ztráty mnoha duší a těžké újmy na jednotě církve, určité mylné nauky týkající se ospravedlnění; Svatý, ekumenický a všeobecný koncil v Tridentu … přísně zakazuje, aby si nikdo od nynějška nedovolil věřit, kázat nebo vyučovat jinak, než je stanoveno a deklarováno v tomto dekretu.^iv

Sedmé zasedání 3. května 1547 přineslo tato rozhodnutí:
1. Všeobecné prohlášení o svátostech (dotýkající se 13 kánonů), 14 kánonů, týkajících se křtu a tři kánony týkající se biřmování. Tyto kánony o svátostech se v zásadě snaží odvrátit kohokoliv od pochybností o autoritě nedávno iniciovaných nových zákonů a snaží se ospravedlnit změny tvrzením, že za celou touto reformou stojí sám Bůh. Tyto kánony o křtu také obsahovaly mnoho odkazů na církevní autority a hrozby kletbou. Tři kánony o biřmování se odvolávají na autoritu církve a byly stejně nebiblické, jako předchozí kánony ve svých prohlášeních.
2. Dekret o 15-ti kapitolách, týkající se reformy – svatý koncil zamýšlel pokračovat v započaté práci, týkající se sídla a reformy. Zamýšleli reformy zcela podřídit autoritě Svatého stolce.
V Tridentu propukla infekční nemoc a zabíjela členy koncilu, takže kardinálovi legáti navrhli přesunout osmé zasedání do Boloně. Karel V. se změně bránil a odmítl ji uznat, takže osmé, deváté a desáté zasedání byly neúplné s výjimkou dekretu, týkajícího se překladu, rozšíření a buly o obnovení Tridentského koncilu Juliem III. Poté, co papež zemřel, koncil se vrátil do Tridentu s cílem usmířit si císaře.^v

V průběhu jedenáctého zasedání 1. května 1551 bylo sepsáno dogma o svátosti eucharistie.

Dvanácté zasedání bylo v podstatě zrušeno, protože francouzský král zakázal svým delegátům účast.

Třinácté zasedání 11. října 1551, obsahovalo tato rozhodnutí:
1. dekret o svátosti eucharistie v 8-mi kapitolách a 11-ti kánonech; tyto upevnily navrhované dogma z krátkého jedenáctého zasedání.
2. dekret o reformě; tento souvisí s autoritou biskupů s ohledem na trestní zákony.
3. dekret k odložení definice čtyř článků, týkajících se eucharistie.
4. rozhodnutí o udělení dopisů bezpečného doprovodu pro protestanty, kteří se zúčastní příštího koncilu.

Čtrnácté zasedání 25. listopadu 1551 podpořilo následující rozhodnutí:

1. Kanonický dekret o svátosti pokání.

Způsob, jakým se tato svátost provádí, se v průběhu času vyvíjel, ale základy vždy zůstávaly:

Vyznání: Je třeba knězi vyznat, všechny známé smrtelné hříchy. Můžete vyznat všechny své hříchy, ale začněte s případnými smrtelnými hříchy. Kněz je vázán nejabsolutnější mlčenlivostí a důvěrností známou lidstvu. Ani papež nemůže přimět kněze, aby řekl, kdo k němu přišel ke zpovědi, nebo co vyznal. Kněz musí být ochoten raději snášet vězení, mučení a smrt, než by porušil zpovědní tajemství, tajemství svátosti.

Kajícnost: Musíte litovat, že jste spáchal hříchy a předsevzít si, že uděláte to nejlepší, abyste je neopakovali.

Pokání: Po vyznání vašich hříchů, vám kněz uloží provést pokání. Pokáním může být vykonání něčeho pěkného pro vašeho nepřátele každý den po dobu jednoho týdne. Může to být navštívení domu s pečovatelskou službou nebo nemocnice jeden den v týdnu po dobu jednoho měsíce. Může to být strávení času v kuchyni na přípravě polévky nebo skladu oblečení. Může to zahrnovat některý z tělesných či duchovních činů milosrdenství. Nebo to může být soubor modliteb, jako “Otče náš” nebo “Zdrávas Maria” po určitou dobu. Jakékoliv pokání je pouze symbolické, protože katolíci věří, že Kristova oběť na kříži je to, čím bylo vykonáno smíření za naše hříchy. Vaše pokání je pro vás výhodou, připomíná, že Bůh přichází jako první a vy jako poslední.

Rozhřešení: kněz nebo biskup vyslechne vyznání (jáhnové nemají pravomoc sloužit touto svátostí), nabízí odpuštění, pronáší modlitbu, kterou volá Boha, aby vám dal rozhřešení a pokoj”.^vi

2. Tři kapitoly byly změněny v kánonech o svátosti pomazání.
“Svátost” pomazání, “také zvaná” poslední pomazání “nebo” pomazání nemocných, “je pomazání poskytované těm, kteří jsou těžce tělesně nemocní, a to zejména těm, kteří jsou v nebezpečí smrti z onemocnění nebo v důsledku zranění”^vii

3. Patnáct kánonů odsuzujících bludy pocházející z odlišných učení o pokání.

4. Kánony odsuzujících bludy z nesprávného použití posledního pomazání.

Patnácté zasedání se konalo dne 25. ledna 1552, a bylo velmi krátké. Činnosti tohoto patnáctého zasedání zahrnovaly další glejt s příslibem bezpečnosti pro protestanty.
Nově obsahoval, aby protestantům, kteří se začali seznamovat s koncilem, byla připomenuta všechna jeho dřívější rozhodnutí a aby byly odloženy všechny debaty. Koncil však tyto požadavky nepřijal. Probírali Svatou mešní oběť a svěcení kněží, ale tyto diskuse s papežem odložili s cílem poskytnout protestantům bezpečný průběh.
Útok Mořice Saského na Karla V., který se odehrál v této době, učinil město Trident pro koncil nebezpečným. Takže šestnácté zasedání 23. dubna 1552 bylo nuceno vydat dekret o pozastavení koncilu na dva roky, kvůli nebezpečí cestování.
Krátce po těchto událostech zemřel papež. Papež Pavel IV. (1555-1559), který byl narychlo zvolen, souhlasil s navrhovanými reformami katolické církve, ale koncil znovu nesvolal. Jeho nástupce Pius V. (1559-1565) koncil opět svolal, ale bezprostředním tématem byl problém nového místa. Španělský císař Ferdinand a král Francie odmítali jít zpátky do Tridentu. Protestanti vzdorovali koncilu samotnému, protože věděli, že by zapříčinil mnoho omezení. Po několika hádkách nechaly jednotlivé zúčastněné země rozhodnutí na papeži, avšak protestanti stále proti koncilu argumentovali.
Sedmnácté zasedání bylo nařízeno zahájit o Velikonocích 1561 v Tridentu. Nicméně, delegáti nebyli schopni přijít včas a bylo odloženo až do 18. ledna 1562. Toto zasedání se seznámilo s argumenty protestantů proti koncilu.

Osmnácté zasedání 25. února 1562, zahrnovalo tato rozhodnutí:
1. Dekret, týkající se výběru knih (názory na toto téma byly zařazeny do “seznamu zakázaných knih”).

“Někteří významní autoři a intelektuálové, jejichž práce jsou dnes široce čteny na předních univerzitách po celém světě a jsou považovány za základy vědy, jsou nyní zaznamenáni na Index. Např. Keplerova “New Astronomy” a “World Harmony” byly umístěny na Index ihned po jejich zveřejnění.”^viii

2. Poskytnutí bezpečného doprovodu německému národu na hlavní shromáždění, a rozšíření pro další národy.

Devatenácté a dvacáté sezení byla opět neproduktivní kvůli argumentům protestantů proti koncilu.

Jednadvacáté zasedání dne 16. července 1562, potvrdilo následující rozhodnutí:
1. Dekret týkající se přijímání.
2. Dekret o přijímání malých dětí.
3. Dekret o reformě týkající se kněžského svěcení.

Dvacáté druhé zasedání 17. září 1562 přineslo následující:
1. Dekret o mešní oběti.
2. Dekret o potlačení zneuctívání při nabízení mešní oběti.
3. Dekret týkající se různých mravů duchovenstva.
4. Dekret o eucharistii.

Dvacáté třetí zasedání 15. července 1563 končilo dekretem o svátosti kněžství a dekretem, týkajícím se: manželství, včetně manželských smluv, duchovních vztahů, veřejné bezúhonnosti, smilstva, situací, ve kterých je manželství zakázáno, trestů pro únosce, manželství kočovníků, trestů za konkubinát, uchování svobody manželství a odklad manželského obřadu v určitých svatých termínech.

Dvacáté čtvrté zasedání 11. listopadu 1563 obsahovalo následující:
1. Dekret o 12-ti kánonech k doktríně o svátosti manželství; zvláště šlo o to upřesnit ustanovení a následně vyhlásit prokletí těch, kdo uvedenému zákonu nevěří.
2. Dekret o zřízení biskupů a kardinálů, a další podobné dekrety o náboženských osobách v církvi.

Dvacáté páté a poslední zasedání, které se konalo 3. prosince 1563, skončilo následujícími osmi rozhodnutími:
1. Dekret o uctívání a vzývání svatých, jejich ostatků a obrazů, a o očistci.
2. Dekret týkající se reformy mnichů a řeholnic.
3. Dekret o životních podmínkách, vymezení autority a povinnostech kardinálů a biskupů.
4. Dekret o dodržování cudnosti mezi řeholníky.
5. Dekret o odpustcích.
6. Dekret o půstu a dnech hodů.
7. Dekret, že misál, breviáře a katechismus připravuje papež.
8. Seznam zakázaných knih.

“Zahrnovalo to černou listinu některých protestantských učenců i v případě, že psali o předmětech, které by moderní čtenář mohl vzít v úvahu mimo oblast dogmat. Pokud nezískali výjimku, byl poslušným katolickým myslitelům odepřen přístup k dílům jako: Historiae animalium botanika Conrada Gesnera, botanickému dílu Otto Brunfelse, dílům lékařského učence Januse Cornaria, Christopha Hegendorffa nebo Johanna Oldendorpa v oblasti teorie práva, protestantských geografů a kosmografů jako byli Jacob Ziegler nebo Sebastian Münster, stejně jako čemukoliv od protestantských teologů byl jako Martin Luther, Jan Kalvín nebo Philipp Melancthon.
Výsledek celé politiky zakázaných knih Tridentského koncilu vyústil v tridentský index, který obsahuje více než 600 knih, a který se stal základem všech pozdějších seznamů až do indexu Leonainus publikovaného v roce 1897. Některé překlady Bible byly zakázány v obou těchto indexech.”^ix