Protestantská reformace se obvykle datuje od 31. října 1517, kdy Martin Luther na dveře Wittenberského kostela přibil svých 95 tezí. Tyto teze byly argumenty většinou proti prodávání odpustků Katolickou církví, které kupujícímu nebo dokonce i jeho blízkému zaručovaly osvobození od očistce a trestů za všechny jeho hříchy. Teze vyzývaly papežské představitele k veřejné debatě o uvedených bodech.
Příprava půdy pro reformaci
V době reformace byla pouze jedna oficiální křesťanská církev, a to Katolická, neboli všeobecná církev. Původně neměli reformátoři v plánu odtrhnout se od církve nebo vytvářet nové denominace. Pod vlivem Ducha svatého jednoduše nemohli mlčet o korupci v církvi. Kdyby papežství v té době přijalo výtku a na reformě důkladně zapracovalo, dodnes by mohla existovat jen jedna univerzální církev. Místo toho se volání po reformaci setkalo jen se zatvrzelostí a násilím.
Reformátoři neměli na vybranou, církev, která se vůbec nepodobala církvi kterou Ježíš založil, mohli jen opustit.
Jak se Církev mohla stát tak zkaženou? Tento článek, založený převážně na díle Dějiny reformace v 16. století (autor: J. H. Merle D’Aubigne), podává stručný přehled stavu církve v době počátku reformace.
Sám Ježíš v mnoha ohledech nastavil vzor pro reformaci. Když začal Ježíš svou duchovní službu mezi Židy, stanul tváří v tvář kněžství, které příliš vyzdvihovalo své výsady jako prostředníka mezi Bohem a člověkem. Ježíš kněžím vyčítal že lpějí na pravidlech a předpisech, které bránily lidem poznat Boha z vlastní zkušenosti. Řekl:
Lidé začali uctívat kněze, které mohli vidět, víc než Boha, kterého vidět nemohli. Kněží udělali lidem ze života utrpení tím, že na ně naložili těžká břemena, která nebylo možno unést, zatímco sami sebe od nich osvobozovali. Ježíš řekl:
Tím, že kněží přidali lidem požadavky, aby mohli být Bohem přijati, začali si myslet, že je těžké Boha uctívat a že musí úzkostlivě lpět na množství předpisů, aby si zasloužili spasení. Židům bylo řečeno, že aby uctili Boha, musí nejprve uctívat své pozemské vůdce – kněžstvo. Ježíš přišel, aby svrhl tyto samozvané vládce a napravil zdravý vztah mezi Bohem a člověkem skrze víru a ne skrze bezduché skutky. Řekl:
Ježíš zajistil přístup k Božímu Trůnu
Ve chvíli kdy Ježíš umřel na kříži, chrámová opona zakrývající Svatyni svatých byla stržena neviditelnou rukou odshora až dolů. To ukazovalo, že lidé mají nyní přímý přístup k Bohu skrze Jeho Syna Ježíše Krista a nepotřebují kněze jako prostředníky. Proto mohl apoštol Petr kázat, že všichni věřící byli “královské kněžstvo” (1. Petrův 2:9). Ježíš odstranil obětní systém i s jeho kněžstvem a stal se sám prostředníkem mezi Bohem a člověkem.
Tato svoboda k přístupu k Božímu trůnu nebyla jen pro Židy. Když se Ježíš vrátil do nebe, dal svým učedníkům pověření. “Jděte ke všem národům,” řekl Ježíš, “a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.” (Matouš 29:19-20)
Jako výsledek tohoto poslání nesli apoštolové (poslové) dobrou zprávu o spasení skrze víru v Ježíše Krista do pohanských zemí. Do té doby byli pohanští kněží jako bozi pro lid v nežidovských zemích. Kázání o Ježíši Kristu a spasení skrze víru v Něj sesadilo z trůnu tyto žijící idoly, které ovládaly lid pomocí strachu z trestu od bohů a nabízely spasení za úplatu.
Evangelium (tj. dobrá zpráva) jim představilo, že spasení je dar od jejich milujícího Nebeského Otce, který si nelze zasloužit dobrými skutky. Apoštolové učili, že “Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.” (Efezským 2:8-9) Povolání Evangelia znamenalo osvobození od strachu a otrocké službě bohům a jejich nestálým a náročným kněžím.
Odpadnutí
Načas zažívali křesťanští konvertité prvotní lásku k Bohu skrze Krista. Ale lesk křesťanů brzy vybledl. Církev zesvětštila a její pastýři se stali zkorumpovanými. Kristus přinesl dobrou zprávu o spasení jako dar zdarma od Boha a otevřel přímý přístup k Němu. Po celá staletí se papežství snažilo zrušit vše, čeho Kristus dosáhl a podřídit svět Římu.
Kristovu církev naplněnou Duchem svatým nahradila církevní organizace. Vznikla hierarchie předávající pomazání Ducha svatého od Krista k papeži, dále pak k arcibiskupům, biskupům, kněžím až k “zasloužilým” věřícím. Vnější okázalost a obřady nahradily pravý křesťanský půvab – přirozený plod pravé víry a lásky k Bohu.
Spasení už nebylo darem, ale odměnou za přesné dodržování předepsaného postupu. Církev následovala příklad pohanského Babylonu a zavedla oddělenou a od běžných lidí odlišnou církevní šlechtu. Aby zdůraznila tento vytvořený rozdíl, duchovenstvo také přijalo šat propůjčený od pohanství, aby se odlišilo od laiků.
Myšlenka univerzálního křesťanského kněžstva se postupně vytratila z dohledu. Potřeba každého člena, aby byl přímo napojen na Krista jako víno na vinný kmen, byla nahrazena potřebou, aby byl každý člen napojen na církev a jejího papeže. A tímto se Římská církev zmocnila všeobecného kněžství, které patří všem věřícím.
Protože se lid přestal držet Krista a více a více se začal obracet na podplatitelné pastýře, aby jej vedli, dostala se církev do dlouhého období duchovní temnoty s rozsáhlou ignorací Písma, neřestností a korupcí.
Církev a říše se staly jedno
Zpočátku byl římský biskup jako jeden z mnoha sobě rovných bratří. Ale kvůli jeho výsadnímu postavení blízko vládci ve velikém městě Římě, začal římský biskup zastávat místo velkého bratra. Po čase jeho bratrské rady vyrostly v absolutní rozkazy.
Jelikož stará pohanská Říše římská ztratila svůj vliv nad starověkým světem, spojil římský biskup zbytky říše a jeho pohanské náboženství v církevní organizaci a tak získal moc. Uchopil z úlomků říše a její slavné minulosti vše to, co mohlo přinést moc a slávu jemu samotnému. Svůj titul, Pontifex Maximus, spolu s náboženskými obřady a slavnostmi, ornáty a symboly, vše začalo sloužit římskému biskupovi.
Povýšení římského biskupa nad své bratry
Aby podpořil svou domnělou nadvládu nad svými bratry, vyvinulo papežství myšlenku, že apoštol Petr byl nad všemi apoštoly také nadřazen. Toto je opak Kristovy výtky apoštolům, aby “sloužili jedni druhým”, než aby byl jeden nadřazen ostatním. (Srov. 1. Petrův 4:10). Je to také protiklad Ježíšových ostrých výtek Jeho učedníkům ohledně nadřazenosti. Matouš 20:24-28 zaznamenává Ježíšovo učení na toto téma:
Petrovo prvenství a papežsky děděné klíče jsou výmysly Římskokatolické církve pro podporu jejího nároku na nadvládu v rozporu s Ježíšovým vyučováním.
Politické a ekonomické zvraty připravily půdu pro ambiciózní muže, aby propagovali sami sebe jako vládce nad církví. Mnoha malými krůčky, mnoha poskytnutými příležitostmi v průběhu času, ovládlo papežství starou Říši římskou, kterou změnilo na Svatou říši římskou. Světští kněží často bojovali o římské biskupství.
Pozemské království
Svatopetrská stolice se začala nápadně podobat vyhledávaným světským trůnům pozemských království. Historie zaznamenává, že papežové se často do úřadu dostali jmenováním od šlechticů a světských panovníků, uplácením a krveprolitím. Často byli samotní tito jmenovaní papežové ze šlechtických rodin a pracovali na rozšíření moci vládnoucích tříd. Občas požadovalo nárok na Svatopetrskou stolici více papežů zároveň. Obzvláště v období temna spadla církev do takové propasti nemorálnosti, že léta 904 – 963 jsou od církevních historiků známy jako “pornokracie” nebo “vláda prostitutek”, kvůli skandálním praktikám při výběru papežů v té době. Ale tím korupce neskončila.
Jako příklad korupcí, které převažovaly, v roce 1033 hrabě z Toskánska posadil na trůn dvanáctiletého chlapce a pojmenoval ho Benedikt IX. Z chlapce vyrostl homosexuál a vrah. Nepřátelská strana umístila Silvestra III. na Svatopetrský trůn. Benedikt IX. nakonec prodal papežství římskému knězi Giovannimu Grazianovi, později známému jako papež Řehoř VI. V roce 1046 byli tedy dokonce tři papežové.
Tradice nahradila Písmo Svaté
Zatímco církev v apoštolských dobách měla Písmo Svaté ve veliké úctě, pod nadvládou papežství se Písmo ztratilo z očí a biblické doktríny byly nahrazeny tradicemi. V období temna lidé a také i kněžstvo Písmo neznali. Na místě biblického učení byly umístěny falešné doktríny. Ve skutečnosti byl skrze církev do křesťanství začleněn Mithraismus, forma uctívání slunce, kdysi velmi oblíbená v Římské říši. Zde je ukázka nebiblických doktrín, které byly zavedeny a “pokřesťanštěny” Římskokatolickou církví:
- Posvátnost neděle
- Transsubstanciace
- Kněžský celibát
- Skutky kajícnosti (jako je například půst, chození naboso, nebo sebe-bičování)
- Křest nemluvňat a pokropením
- Odpustky
- Očistec
- Zpověď kněžím
- Neomylnost papeže
Půda pro reformaci je připravena
Jaký výsledek v církvi následoval po opuštění Krista a Jeho svatého Slova? Nemorálnost je jistý následek neposlušnosti Božích požadavků. Ztělesněním církevního odpadnutí od milosti bylo prodávání odpustků, což podnítilo Luthera k veřejné výzvě ve Wittenbergu. Učení o pokání a prodávání odpustků bylo v mnohých očích vnímáno vlastně jako povolením k hřešení, které vydal samotný papež. Ale laici nezůstali ve svém morálním upadání samotní. Korupce duchovenstva byla obecně přijímána jako povolená. Svým vzpurným chováním si vynucovali autoritu u občanů, aby mohli vydávat zákony a ovládat lid. A nakonec lidé zaznamenávali v církvi neřest v takové míře jako u nejhorších hříšníků. Kněží, biskupové a papežové bývali terčem vtipů a posměchů.
Jak mohli tito podplacení pastýři ukázat svým stádům cestu ke spasení? Pozorní lidé poznali, že to bylo nemožné. Přišel čas pro reformaci.
i. http://en.wikipedia.org/wiki/Papal_selection_before_1059.
ii. https://cs.wikipedia.org/wiki/Benedikt_IX.
iii. J. H. Merle D’Aubigne, History of the Reformation of the Sixteenth Century
Autor:
Amazing Discoveries
Komentujte